Jsme opravdu takoví pesimisté?

I v evropském srovnání se Češi řadí mezi největší pesimisty. Jen 22 procent dotázaných se totiž domnívalo, že se jim bude napřesrok vést lépe než letos. 27 procent si naopak myslí, že se jejich život zhorší. Konečně je tedy jasné, proč ty šílené předvánoční návaly v nákupních střediscích: bude hůř.

Leč ironie stranou: kdyby lidé opravdu věřili, že se jim v příštím roce povede hůř, asi by začali šetřit a nevrhali by se do obchodů jako zběsilí. Jistě: napřesrok se zdraží všechno možné, od energií, přes potraviny až po poplatky u lékaře. Jenže se zároveň zvýší i platy a politici budou muset, pokud se dosavadní sociální kompenzace nemajetných skupinám obyvatelstva ukáží jako nedostatečné, tato opatření prostě navýšit. Tak se to zatím v Česku řešilo vždycky, ať už u moci byla vláda jakéhokoli zabarvení. A bude se to dít i za současné koalice: eroze podpory ODS v řadách voličů se o to nepochybně postará. Ale i kdyby si všichni museli skutečně utáhnout opasky: uprostřed Evropy nebude nikdo umírat hladem. Stoupající ceny potravin jsou toho času bohužel reálnou hrozbou, ale především pro třetí svět.

A kdo se s spolu s námi dívá v Evropě na svět černými brýlemi? Tak například Němci a Rakušané. Přitom tam mají životní úroveň, ke které si lidé v české kotlině zvykli vzhlížet a statisticky vzato jí pořád ještě nedosáhli. Jenže statistiky jsou ošidné. Důležitější je základní životní pocit, atmosféra ve společnosti. A ta je u našich západních a jižních sousedů už řadu let poznamenána obavami, že neustálý růst blahobytu, na který si tam za desetiletí zvykli, by se mohl zastavit. Jednou to jeden můj bavorský známý, kterému nešly obchody tak, jak si představoval, řekl trefně: "zchudnul jsem na vysoké úrovni". I do Bavorska se totiž v poslední době šíří nešvary, dobře známé u nás: zákazníci neplatí, dodavatelé neplní závazky, společníci tunelují. Současný růst hospodářství, sotva se v Německu projevil, už se má podle prognóz zase zpomalit. To k dobré náladě nepřispívá.

V Česku je naproti tomu základní životní pocit ve společnosti znatelně optimističtější- a to navzdory všem současným stížnostem. Takže za zdejším pesimismem bude muset být i něco jiného než tzv. "objektivní příčiny". Vždyť i v sousedním Slovensku doufá v lepší život 28 procent lidí, což je skoro tolik, jako je třicetiprocentní unijní průměr. A to byly slovenské reformy, které zemi naordinovala Dzurindova vláda, podstatně tvrdší než jsou ty chystané Topolánkovy. (Leda že bychom právě Slovensko brali jako důkaz, že až se reformy provedou, bude na konci slzavého údolí podstatně líp.) Ať tak či onak, psychologové a sociologové by zdejší nedůvěru v budoucnost nejspíš uměli vysvětlit věčným českým sklonem k reptání, popřípadě tradicí radši se nepřiznat k úspěchu, jen aby sousedé nezáviděli. Pro srovnání by ovšem neškodilo poohlédnout se v Evropě také po pozitivních příkladech: najdeme je na severu. Například v Dánsku čekají horší časy jen dvě procenta dotázaných. A ve Švédsku a ve Finsku pouze čtyři lidé ze sta.

Zajímavé přitom je, že skandinávské státy také tradičně vedou tabulku nejnižší míry korupce ve světě. S optimismem a pesimismem ve společnosti má tohle zřejmě společného víc, než si připouštíme.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .