Josef Mlejnek: Prezidentská strana a kancléř Mynář

13. březen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02816408.jpeg

Po slavnostní inauguraci začal prezident Miloš Zeman logicky představovat svůj tým. A zcela logicky se v něm objevují lidé, kteří s ním dlouhodobě spolupracovali, ba se hodně zasloužili o úspěch jeho prezidentské kampaně.

Šéfem Kanceláře prezidenta republiky se stane dosavadní předseda Strany práv občanů – zemanovců Vratislav Mynář. Už ve straně plnil roli předsedy spíše organizačního, tváří SPOZ byl pochopitelně čestný předseda Miloš Zeman. Ovšem teď ona dvojice povýšila z údolí neparlamentní strany na vrchol: do prezidentského úřadu. A Vratislav Mynář překvapil výrokem, že by funkci kancléře rád spojil s další prací pro SPOZ. Předsedou sice nezůstane, nicméně nevyloučil, že by mohl ve straně působit nikoliv jako řadový člen, ale například jako krajský předseda.

Zajímavý je již neformální titul kancléř, jímž se Vratislav Mynář nyní honosí. Ano, honosí, neboť kancléř, to zní hrdě, samo slovo asociuje, že jeho držitel je snad někým na úrovní Angely Merkelové. A rozhodně nad úrovní nějakého Petra Nečase, pouhopouhého předsedy... vlády. Přitom ústava o prezidentském kancléři vůbec nehovoří, jde prostě o šéfa hradního byrokratického aparátu, jenž by se měl především starat o hladké organizační zajištění prezidentových aktivit souvisejících s výkonem jeho pravomocí. Zákon o Kanceláři prezidenta republiky ho tituluje jako „vedoucího Kanceláře“.

Nicméně, jak dobře věděli třeba T. G. Masaryk a Edvard Beneš, pro ovlivňování politiky je daleko efektivnější známost s vlivnými úředníky, nikoliv se samotnými vládci. Vládci jsou příliš zaneprázdněni, a proto často jen odkývají nebo podškrábnou dokumenty, připravené úřednickým aparátem. Na této znalosti postavili Masaryk s Benešem strategii prvního odboje a jen díky ní patrně vzniklo Československo.

Krátký historický exkurs měl za cíl doložit důležitou skutečnost: řeči o nadstranických úřednických aparátech jsou často jen honosné maskovací řeči, nic víc. Že bude hradní aparát zejména posilovat moc a vliv nového prezidenta, je též zřejmé. Vedoucí Mynář se tak pravděpodobně stane jakýmsi „malým premiérem“, přičemž jeho reálná moc se v závislosti na okolnostech může rozrůstat.

Pokud chce být jakýkoliv prezident v demokracii silný, musí mít na své straně většinu v parlamentu či alespoň musí na onu většinu mít velký vliv. Třebas přes nějakou menší, ale prezidentovi plně oddanou stranu. Zemanovci se pro tento úkol sami nabízejí, zvláště když jim nyní, po zvolení Miloše Zemana, rostou preference.

Udržet jejich hladinu v pásmu pěti až deseti procent by neměl být problém. Snad ani ne pro Miloše Zemana, ten může přispívat sice hodně, ale nepřímo – takovým působením v prezidentském úřadu, které mu zajistí příznivé hodnocení v žebříčcích popularity. Ale praktická stránka věci bude patrně záležet i na kancléři Mynářovi.

Získá-li nějaké nové lidi, budou tvrdit, že je do stranického dresu přivedla úcta k osobnosti monarchy, pardon, pana prezidenta, popřípadě souznění se stranickým programem. Avšak program Strany práv občanů sestává z pouhých dvou slov: Miloš Zeman. A lepší už to nebude. Lidé se dnes pro jakoukoliv stranu dají získat nikoliv díky idejím, ale daleko spíše pomocí výhledu na nějaké dobré místo v byrokratickém aparátu. V hradním, vládním, popřípadě nějakém jiném.

Politika v naší epoše totiž dávno zdegenerovala na pouhou příslušnost k určité vlivově-mocenské síti lidí, kteří k sobě patří. A kteří vytvářejí pavučinu, přičemž v jednotě pavučiny spočívá její síla. Tak to prostě chodí. A uvedená zákonitost asi patří k těm, jež se vůlí jedince změnit nedají. O čemž nás ostatně nový prezident pěkně poučil v inauguračním projevu pomocí modlitby Anonymních alkoholiků.

Spustit audio