Josef Mlejnek: Mašínové v Pchjongjangu

Nechat se třeba nějak "vysadit" na Václavském náměstí libovolného březnového dopoledne roku 1928, v dobovém kostýmu, aby nikdo nic nepoznal, projít se po ulicích, koupit si čerstvé noviny, projet se pár zastávek tramvají a pak se zase v tichosti vypařit. Možná bych neodolal pokušení a schválně na chodník upustil dvacetikorunu a pak se po návratu zabýval představou, co si asi pomyslel ten, kdo ji posléze našel. Ale to by byl maximální zásah do dějin, jehož bych byl schopen.

Tato má letitá tužba opět vplula z mého nevědomí do vědomí v souvislosti s diskusí, kterou vyvolaly premiérské medaile, jež Mirek Topolánek udělil bratrům Mašínům a Milanu Paumerovi. Zejména dojde-li v ní na zabití pokladníka, který převážel peníze, začne ve mně pěnit krev. Jistě, žádná násilná smrt není správná, snad právě s výjimkou krutých tyranů, jimž onen pokladník pouze sloužil, a možná si to ani plně neuvědomoval. Mne však vždy popudí to ohromné pokrytectví, skutečnost, že se zabití onoho muže neustále rozpitvává a bratrům Mašínům předhazuje, zatímco se mlčí o spoustě daleko horších věcí.

Nejen o masovém teroru, který tehdy komunistický režim rozpoutal, ale třeba i o tom, že poválečný zákon č. 115/1946 Sb. fakticky omilostnil, a mezi odbojáře tak zařadil i příslušníky revolučních gard, kteří se při tzv. divokém odsunu Němců dokázali zbaběle vyřádit pouze na nevinných ženách a dětech.

Ne, v době války, poválečného odsunu Němců ani v padesátých letech bych žít nechtěl a ani bych se tam nechtěl na chvíli "časostrojně" podívat. Leč kdyby takový stroj času existoval, měl by být asi občas - na nějaký zvláštní předpis - přidělen k povinné exkurzi každému, kdo píše o věcech minulých, aniž by znal dobový kontext.

V případě českých padesátých let však takový stroj času vlastně existuje. Objevil jsem ho na serveru YouTube, kde lze shlédnout celou řadu kratších i delších záběrů a dokumentů o současné severní Koreji. O totalitním režimu jak vystřiženém z Orwellova románu 1984, kde žije, či spíše živoří přes dvacet miliónů lidí, indoktrinovaných, profízlovaných, prokádrovaných, nucených k rekordním pracovním výkonům, k sebekritikám, k udávání, bydlících v rozpadajících se panelácích, dopravujících se muzeálními oprýskanými autobusy a tramvajemi, nemajících často co do úst.

Projeví-li kritický názor, čeká je koncentrační tábor. Přesto jim propaganda vtlouká do hlav, že žijí v nejlepším z možných světů, v ráji na zemi, který není dokonalý pouze kvůli úkladům amerických vrahů a ničemníků. Jejich "drahý vůdce" Kim Čong-il pořád pošilhává po atomové bombě, zatímco jeho poddaní umírají v důsledku hladomorů.

Ano, něco podobného lze shlédnout i na dokumentárních záběrech třeba ze Sovětského svazu třicátých let. Jenže - to člověk ví, že se dívá na minulost. Kdežto záběry z Pchjongjangu a okolí jsou přízračnými obrazy z přítomnosti. Jde o záběry z největšího koncentračního tábora současného světa, neboť v severokorejském režimu prostě nelze žít "na svobodě". Svoboda a koncentrák jsou tam pouze dvěma různými stupni zotročení.

Kdy už konečně někdo vezme do ruky zbraň a udělá Kimovu peklu na zemi přítrž?

Autor je politolog