Josef Mlejnek: Budoucnost je ve hvězdách

Flotila tří zbývajících raketoplánů dosluhuje a právě v roce 2010 proběhnou jejich poslední lety. Pak nastane minimálně pět let trvající pauza, neboť nová kosmická loď Orion bude hotova nejdříve v roce 2015. A pokud se dnes říká, že nejdříve v roce 2015, znamená to s velkou pravděpodobností, že ve skutečnosti se američtí kosmonauti podívají s Orionem do vesmíru ještě o něco později.

Do té doby ale musejí vzít za vděk spoluprací s Ruskem a jeho loďmi jménem Sojuz. Tedy svaz, ten sovětský - vždyť první loď této konstrukce odstartovala již v šedesátých letech minulého století. Ty současné jsou sice modernizované, ale jistá zastaralost ruské kosmické techniky svědčí hlavně o tom, že na výlety do kosmu je zapotřebí hodně peněz.

I na ropě zbohatlé Rusko je rádo, že dokáže spolehlivě používat staré osvědčené modely. Ale stejná příčina vězí i za nastávající americkou vesmírnou absencí: peníze. Ostatně, myšlenka raketoplánu se zrodila pod diktátem nutnosti úspor. Mělo jít o daleko levnější způsob dopravy lidí i nákladu na oběžnou dráhu, neboť u klasického letu se vrací zpátky na Zem jen malý návratový modul, vše ostatní shoří v atmosféře. Raketoplán se vrací celý a opakovaně se dají použít i pomocné startovací rakety.

Idea to byla hezká, avšak ukázalo se, že lety raketoplánů nejsou o moc levnější než lety klasické, ba naopak. A snaha ušetřit se pak minimálně jednou krutě vymstila, když se notně podílela na příčinách katastrofy raketoplánu Columbia. Orion, opožděný ve vývoji právě i kvůli rozpočtovým škrtům, se proto vrací ke klasickým postupům, a má též za cíl dopravit americké kosmonauty opět až na Měsíc - prý nejpozději počátkem dvacátých let jednadvacátého století. Což podpořil i nový americký prezident Barack Obama, nehledě na probíhající hospodářskou krizi.

Asi doufá, že v době, kdy by se do opětovných cest na Měsíc měly nalévat obrovské částky, bude krize zažehnána. Těžko říci, snad ano, ale svět, který američtí kosmonauti spatří z Měsíce, bude pochopitelně jiný než ten na počátku sedmdesátých let, kdy se na povrchu Luny ocitli naposledy. Ale i jiný než ten, na jaký jsme zvyklí od pádu komunismu vlastně až do dnešních dní.

Lety lidských posádek do vesmíru, zvláště pak plány cest na Měsíc či na Mars, mají význam hlavně prestižní. Ekonomicky se z nich bezprostředně nedá vytěžit nic a i případné vojenské cíle zvládnou lépe automaty. Avšak schopnost vynést své občany až kamsi ke hvězdám patří již padesát let k hlavním rysům velmocenského postavení. Takovému státu hned dole na Zemi narostou svaly, jednak v očích jeho obyvatel, ale zejména nepřátel. A o to právě jde, o tu zdánlivě nevýznamnou psychiku.

Po roce 2010 takto poroste muskulatura asi jen Rusům a Číňanům, ale možná i Indům. Američané trochu pohubnou. A až se zase vrátí do klubu vyvolených, nebudou ve vesmírném prostoru zdaleka takovou supervelmocí, jakou byli v dvaceti letech po rozpadu Sovětského svazu. Což ale platí i pro Zemi.

Češi dokázali v tomto období pouze katapultovat sovětského kosmonauta Remka do Evropského parlamentu. To se však jako vesmírný let nepočítá. Nicméně zásadní bude, jak tento národ, zvyklý na bezpečné konzumní podušky současné epochy, zareaguje na tu nadcházející. Patrně ho totiž čeká velmi tvrdé přistání.

Autor je politolog