Jordánské volby

Za touto poklidnou kulisou se skrývají poměrně dramatické procesy, které se odehrávají v zemi, o které se mluví méně, než by si zasloužila. Jordánské království totiž leží na tektonicky velmi aktivní půdě, pokud můžeme použít tento příměr pro region, v kterém se soustředí působení několika krizových jevů.

Především je Jordánsko místem, kam podle různých údajů přišlo během pár let 700 až milion 700 tisíc uprchlíků ze sousedního Iráku. Když si uvědomíme, že jde jen o šestimilionovou, nijak bohatou zemi, je postoj jak vlády tak i obyvatelstva k uprchlíkům obdivuhodný, ale nepochybně velmi těžký.

Jordánsko sousedí i se Sýrií a Saúdskou Arábií, zeměmi s potenciálně velmi výbušnou politikou, a vedle Izraele také s Palestinskou autonomií na Západním břehu. Toto území Jordánsko v letech 1948-67 samo okupovalo a do budoucna by jak Izrael, tak třeba i mezinárodní emisar pro Blízký východ Tony Blair rádi viděli větší angažovanost Jordánska v palestinských záležitostech. Již dnes je každému jasné, že sama palestinská autonomie nemá dostatek sil ani schopností, aby na Západním břehu udržela pořádek a bojovala proti terorismu, což je jedním z předpokladů pro další pokrok v jednáních Mahmúda Abbáse s Ehudem Olmertem o dalším stažení Izraelců z dalších míst na Západním břehu.

Obyvatelstvo Jordánska je dnes smíšené ze dvou částí. Jen z menší části je složeno z původních beduínských obyvatel této spíše pouštní země, více méně uměle vytvořené Británií a Francií ze zbytků po rozpadu turecké Osmanské říše. Asi 55 procent obyvatel jsou Arabové původně z oblasti západně od Jordánu, tedy z území kde dnes leží Izrael a Palestinská autonomie. Napětí mezi původním beduínským obyvatelstvem a zde relativně nedávno usedlými Palestinci, byť s Jordánským občanstvím, určuje do značné míry tep jordánské politiky - a to platí i pro úterní volby, v nichž se střetla, zjednodušeně řečeno, beduínská vláda s nespokojeným obyvatelstvem, často právě palestinského původu. Jordánci palestinského původu jsou nad-proporčně zastoupeni jak v islamistické straně Fronta islámské akce, tak třeba v mocných odborech, rovněž velmi islamisticky orientovaných. Právě islám a odbory byly ohnisky politického života v dobách, kdy v Jordánsku politika v tradičním slova smyslu neexistovala.

Vraťme se však ještě trochu do historie. Nejvýznamnějším vládcem Jordánska byl nepochybně král Husajn, který byl na trůnu 46 let, až do své smrti roku 1999. Jeho vláda byla rozumná, ovšem nikoli demokratická. Teprve ke konci života začal zemi připravovat na přechod k ústavní a demokratické vládě, v roce 1991 ukončil stanné právo a povolil politické strany a nakonec i volby.

V tom pokračuje i současný král, Husajnův syn, Abduláh II. Při úterních místních volbách poprvé mělo platit, že místní rady, s výjimkou té v metropoli Ammánu, budou plně voleny občany. Dosud král jmenoval polovinu zastupitelů shora, a také všechny starosty, aby si udržel vliv i na místní politiku.

Hlavní opoziční silou v Jordánsku jsou, jak jsme se už zmínili, islamisté, reprezentovaní v první řadě Frontou islámské akce. Ti už dnes mají v dolním komoře parlamentu patnáct procent křesel, a v příštích volbách, které se budou konat ještě tento rok, se očekává prudký nárůst jejich podílu na moci. Právě úterní místní volby měly být jakousi zkouškou na zmíněné volby parlamentní.

Jenže věci se vydaly jiným směrem. Fronta islámské akce se rozhodla z voleb stáhnout, s tím, že hlasování není demokratické. Podle islamistů vláda porušuje principy demokracie, když do velkých měst sváží vojáky, kteří hlasují proti Frontě. Jediné, za co prý mohou vládu pochválit je to, že podvádí otevřeně. Pokus pomocí lokálních voleb připravit atmosféru na volby celostátní tedy neuspěl, protože islamisté se rozhodli, že vyzkouší svou váhu u veřejnosti a postaví se otevřeně proti vládě.

Jordánský premiér dnes prohlásil, že odchod Fronty islámské akce nic nemění na legitimitě hlasování. Také média, která jsou většinou pod větší či menší kontrolou úřadů, zatím informují o volbách, jako kdyby proběhly podle očekávání a bez závažnějších poruch. Pouze v pěti obvodech v hlavním městě Ammánu nemohlo být hlasování uzavřeno, protože k urnám přišlo příliš málo lidí. Anglicko-jazyčný list Jordan Times tvrdí, že podle svědků vojáci v civilních šatech objížděli v autobusech jednotlivé volební okrsky a opakovaně hlasovali, na což přihlížející reagovali házením kamení. Na několika místech se odehrály tvrdší střety, a došlo i na slzný plyn a střelbu.

Tyto incidenty jordánskou státní moc nepochybně zaměstnávají méně něž samotná popularita islamistů z Fronty islámské akce, kteří jsou vlastně odnoží fundamentalistického Muslimského bratrstva, které známe i z Egypta a s nímž je spřízněný i palestinský Hamás. Politologové se shodují, že dosavadní vlády udělaly nejrůznější chyby, a neklidu situace celého regionu také přispívá k radikalizaci. Jordánsko zažilo v posledních letech několik větších incidentů souvisejícího s islamismem, především sérii bombových útoků koncem roku 2005. Proti těm armáda i policie tvrdě zakročuje, ale s rostoucí podporou islamismu ze strany veřejnosti se situace mění.

Zatím je ovšem vláda stabilní a stát si uchovává velké pravomoci. Ovládá nejen většinu médií, ale král jmenuje i celou horní komoru parlamentu, a sám může rozpouštět parlament, schvalovat či neschvalovat zákony, a samozřejmě také řídí armádu. Ta je téměř výhradně složená z původních beduínů, u nichž nepanují pochybnosti o jejich loajalitě. Nyní má král Abdulláh přesně sto dní do chystaných parlamentních voleb, aby proplul nebezpečnými peřejemi, které pro něj islamisté připravili. Zaslouží si, aby mu v tom západní země, kterým jde o stabilitu v tomto regionu, maximálně pomohli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .