Jiří Tichý: Sté výročí uniforem

Smutné pro tehdejší vyznavače monarchie i pro jejich dnešní následovníky z přesvědčení, jež mají založené na vycizelovaných faktech. K těm nepochybně patří spisovatel a historik Petr Placák. Smutné však i pro milovníky rakousko-uherského císařství, kteří si z náklonnosti k "žaláři národů", jak do nás cpali ve škole, vytvořili osobitou image, podepřenou spíše sbíráním uniforem a jiných artefaktů. Jistě, mám na mysli skvělého kreslíře a malíře Adolfa Borna.

S první světovou válkou seznamoval jsem se už jako kluk pohledem na pomníky padlým z té či oné vesnice, obce a městečka, které jsem vídal při různých výletech, a od maminky či dědečka dostávalo se mi náležitého vysvětlení.

Čtěte také

I když tyhle památníky zabitých Čechů, Moravanů a Slezanů, bojujících v rakousko-uherských uniformách, soudruzi nikterak nectili, vadili jim ne kupodivu méně, než cokoli co připomínalo jejich krajany, kteří s vidinou budoucí svobodné republiky nenáviděné uniformy vyměnili za ruské, italské či francouzské legionářské stejnokroje. Nepamatuji si z dětství na žádný jim postavený pomník a ani nemohu, neb většinu jich zničili už nacisté, a kdyby tak neučinili oni, jistě by se na ně po Vítězném únoru vrhli jak supi komunisti.

S ideologickým uvolňováním od půlky 60. let nasával jsem o to víc legionářskou poetiku v osobě skutečného legionáře v onom již zmíněném stejnokroji. Rok co rok na 1. máje, aniž by mířil do průvodu, kráčel vinohradskými ulicemi v modrém baretu a upnutém saku s metály na hrudi, kotníky ovinuté v zavinovačkách. Radost pohledět, naivně mi symbolizoval přicházející svobodnější časy. V mladické rozkošatělosti z té poetiky, nepomyslel jsem na všechnu tu čtyřletou válečnou hrůzu a miliony padlých v ní v té či oné uniformě.

Vojenské uniformy|foto: Zuzana Plíšková

Znaje dnes jejich díla, jsem hrdý, že mezi rakousko-uherské odpadlíky patřili i význační umělci jako Otto Gutfreund, Václav Špála či Vojtěch Preissig, abych jmenoval aspoň ty výtvarné. Což však neznamená, že i přes obnovování legionářských památek a stavění nových, má se zapomínat na jejich spoluobčany, kteří monarchistické uniformy nikdy nesvlékli nebo v nich padli.

Jako si dědeček Fischer nevěděl kdysi rady s Nezvalem, nesnadno se vyrovnávám s neméně geniálním psavcem a opileckým bouřlivákem Haškem, který se nevydařeně v rakousko-uherské uniformě vyhýbal odjezdu na vojnu, aby pak z Haliče zdrhnul místo k legionářům k bolševikům.

Post skriptum: Na vagón, kterým odjížděl, prý napsal: "Půda se nám pod nohama láme, za hovno stojí život celý! Párkrát se tu nachlastáme - a je po prdeli!