Jiří Tichý: O mravnosti a lustráku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Listopad 1989

„Nejsme jako oni,“ volali jsme v listopadových dnech. Zvolání toto stalo se v té době morálním krédem mravních občanů. Absolutní pád režimu představoval si asi málokdo, zraky upírali se spíše k étosu pražského jara. Onou výzvou dávali jsme hlasitě najevo, že jsme, chceme být, lepší, mravnější než ti dosud vládnoucí.

Že nebudeme zavírat lidi za názory, nebudeme krást, lhát, podvádět, nebudeme praktikovat zákazy povolání, čili nebudeme z lidí s kvalifikovanými intelektuálními profesemi vyrábět nekvalifikované nádeníky a kvalifikované vzpurné zaměstnance nebudeme přemisťovat do kategorií pomocných dělníků.

Nedávno vstoupili jsme do pětadvacátého roku od těch slibů, aniž bychom si tenkrát uvědomovali, že tu nejsou pouze zlotřilí vládnoucí komunisti a jejich přisluhovači na nižších úrovních, nýbrž i nemravní nestraničtí zloději, lháři a podvodníci, kteří se do našeho žití transformovali možná víc a razantněji, než ti komouši.

Vždy jsem byl odpůrcem laciného zobecňování a paušalizace. Tedy i lidí a jejich postojů. Čili jakéhokoli černobílého vidění světa. Nějaký čas po převratu, kdy se myšlenka socialismu s lidskou tváří rozplývala jak zdrclý med v ústech, vzkázal mi jihlavský soudce Ilja Libenský, abych si na Vysočinu přijel pro věci zabavené při několika domovních prohlídkách.

Jel jsem tam proto bez zášti a hněvu. Nezklamal jsem se, soudci se třásly ruce i hlas stejně jako při vynášení nepodmíněného rozsudku. Z rozpačitosti a studu. Dávno jsem mu odpustil. Považuji ho za slušného člověka, neprovedl-li nějaký závažnější čin, než že mě ze strachu poslal do basy.

S delším úvodem souvisí aktuálnější otázka, přetřásaná v parlamentu a novinových komentářích víc, než mezi lidem obecným. Proč asi? Ano, opět jste uhodli, vážení posluchači. Lustrační zákon ano či ne?

Vím, takřka hamletovská otázka, odpověď na ni však, nemá-li být černobílá, vydala by na rozsáhlou esej. Vážím si proto a sleduji všechna ta pro a proti. A čekám, kdy mně tu otázku položí některý z mých mnoha známých, přátel či nejbližších.

A protože vím, že vcelku pravidelně sledují vysílání rozhlasové stanice Plus, nebudu čekat a odpovím jim jejím prostřednictvím: Lustrační zákon? Pryč s ním! Avšak nikoli z důvodu, že způsobil „hon na čarodějnice“, jak tvrdí soudruh „nenapravitelný“ Grebeníček. Nýbrž proto, že plní už jen funkci jakéhosi mravního apelu.

A toho lidem bytostně mravním netřeba. A lidi, nemravní odjakživa, neřídili se jím nikdy, neb jej hravě obcházeli. Nu a mravní nešťastníky dlouhodobě bez zaměstnání, či mnohé chudé seniory, strachující se o střechu nad hlavou, protože jsou tlačeni k nájmům, na něž nemají, přestože okolní byty zejí prázdnotou, nějaký blbý, svého času ale potřebný, lustrační zákon nezajímá. Jsou totiž unaveni z vlastního přičinění nezaviněné nemravné chudoby.

Post skriptum: Bída cti netratí? Ale prosím vás!