Jiří Tichý: O mravnosti a lustráku

Že nebudeme zavírat lidi za názory, nebudeme krást, lhát, podvádět, nebudeme praktikovat zákazy povolání, čili nebudeme z lidí s kvalifikovanými intelektuálními profesemi vyrábět nekvalifikované nádeníky a kvalifikované vzpurné zaměstnance nebudeme přemisťovat do kategorií pomocných dělníků.

Nedávno vstoupili jsme do pětadvacátého roku od těch slibů, aniž bychom si tenkrát uvědomovali, že tu nejsou pouze zlotřilí vládnoucí komunisti a jejich přisluhovači na nižších úrovních, nýbrž i nemravní nestraničtí zloději, lháři a podvodníci, kteří se do našeho žití transformovali možná víc a razantněji, než ti komouši.

Vždy jsem byl odpůrcem laciného zobecňování a paušalizace. Tedy i lidí a jejich postojů. Čili jakéhokoli černobílého vidění světa. Nějaký čas po převratu, kdy se myšlenka socialismu s lidskou tváří rozplývala jak zdrclý med v ústech, vzkázal mi jihlavský soudce Ilja Libenský, abych si na Vysočinu přijel pro věci zabavené při několika domovních prohlídkách.

Jel jsem tam proto bez zášti a hněvu. Nezklamal jsem se, soudci se třásly ruce i hlas stejně jako při vynášení nepodmíněného rozsudku. Z rozpačitosti a studu. Dávno jsem mu odpustil. Považuji ho za slušného člověka, neprovedl-li nějaký závažnější čin, než že mě ze strachu poslal do basy.

S delším úvodem souvisí aktuálnější otázka, přetřásaná v parlamentu a novinových komentářích víc, než mezi lidem obecným. Proč asi? Ano, opět jste uhodli, vážení posluchači. Lustrační zákon ano či ne?

Vím, takřka hamletovská otázka, odpověď na ni však, nemá-li být černobílá, vydala by na rozsáhlou esej. Vážím si proto a sleduji všechna ta pro a proti. A čekám, kdy mně tu otázku položí některý z mých mnoha známých, přátel či nejbližších.

A protože vím, že vcelku pravidelně sledují vysílání rozhlasové stanice Plus, nebudu čekat a odpovím jim jejím prostřednictvím: Lustrační zákon? Pryč s ním! Avšak nikoli z důvodu, že způsobil „hon na čarodějnice“, jak tvrdí soudruh „nenapravitelný“ Grebeníček. Nýbrž proto, že plní už jen funkci jakéhosi mravního apelu.

A toho lidem bytostně mravním netřeba. A lidi, nemravní odjakživa, neřídili se jím nikdy, neb jej hravě obcházeli. Nu a mravní nešťastníky dlouhodobě bez zaměstnání, či mnohé chudé seniory, strachující se o střechu nad hlavou, protože jsou tlačeni k nájmům, na něž nemají, přestože okolní byty zejí prázdnotou, nějaký blbý, svého času ale potřebný, lustrační zákon nezajímá. Jsou totiž unaveni z vlastního přičinění nezaviněné nemravné chudoby.

Post skriptum: Bída cti netratí? Ale prosím vás!