Jiří Tichý: Nechvála odcházení
„Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou.“
Tyto úvodní verše z básnické sbírky Thomase S. Eliota Pustá země znají nepochybně všichni, kteří se v duchu či při obřadu rozloučí s básníkem, spisovatelem, esejistou, překladatelem, textařem a báječným člověkem Pavlem Šrutem.
Karel Hvížďala: Šrutovo přerývané psaní
„Poezie je pro mě teď něčím jiným, než bývala. Ze začátku to byl způsob jakési sebeprezentace.
Píšu toto v den, kdy se jaro spletlo s létem a já přemýšlel, zda v pondělí, dodatečně k dceřiným narozeninám, jež měla v pátek, koupím jí třetí díl románu Eleny Ferrante. Dva první díly shltla s chutí, stejně jako většinu toho, co napsal Šrut, kterého znala odmala, neb ji spolu s dalšími dvěma disidentskými intoši Tomášem Pěkným a Tomášem Vrbou na střídačku hlídal v době mé večerní nepřítomnosti.
A ve chvíli oné přilétnuvší truchlivé zvěsti najednou musím přemýšlet o člověčí bezmocnosti proti smrti. Odcházejí, myslím na všechny zemřelé, patřící do toho mnohými dnes vysmívaného kavárenského uskupení.
Duben zůstává přesto mým pozitivně naladěným měsícem, neb jsem v tomhle čase narozený. Pouze o den a šest let dřív než v pátek zemřelý básník hodný toho pojmenování. Neblahá zpráva o skonu přítele přišla jako blesk z nebe, leč nezablýsklo se, obloha neztemněla. Stejně jako při odchodu Petra Kabeše či Jiřího Gruši, například. Kolik asi lidí zachmuřilo se víc, než při sledování tuzemského politického spektáklu?
Tě pic Šruťáku!
Budou se teď v mainstreamu přetřásat (právem) Šrutovy písňové texty, kdo by neznal Kolej Yesterday, že? Anebo jeho geniální Lichožrouti. Pro mne ale bude navždy tenhle usměvavý brach i tím, kdo mne již v 70. letech obeznámil s úžasnou knihou Otty Wagnera S cizineckou legií proti Rommelovi, na které se redaktorsky spolupodílel a již komunisti nechali ihned po vydání zlikvidovat, tím, kdo mne následně po jeho smrti v roce 1974 provedl i plukovníkovým dřevěným obydlím na skále nad Berounkou.
Pavel Šrut: Lichožrouti navždy
Vy všichni, kteří občas marně hledáte „tu zatracenou ztracenou“ ponožku, nejste sami! Jsou nás po světě miliony, a to je jedna z bezpočtu otázek a nevyřešených záhad, jichž je svět plný. Závěrečný příběh ze světa tvorů, kteří žerou ponožky a z párů dělají licháče.
Bude pro mne tím, s nímž jsme se sjížděli v té nekalé době u mé maminky ve Zdicích, v baráčku, v němž později sám zakotvil, abychom přivezli várku strojopisných textů a odvezli již přepsané. Tím, jenž mi cestou zpět vždy korekturoval nejnovější samizdatový fejeton, když v tomto převzal roli zavřeného básníka Jirouse.
„Stáří na nás doléhá,“ znaveně na můj dotaz jak se má utrousil stárnoucí filmový režisér, když jsme se míjeli Nerudovkou. Jako bych se vrátil o rok a půl zpět.
Tehdy jsem narazil nad Nuselskými schody na mírně zmateného Pavla, kterak se marně u kolemjdoucích domáhal zapůjčení mobilu, aby mohl do Thomayerovy nemocnice zavolat a optat se, zda tam nezapomněl svůj.
Vypili jsme pak lahvičku vína u něj v Belgické (nebo Anglické?), asi jsem byl při pití méně zdrženlivý, pokecali jsme nezávazně jako dřív o umění i o politice, s oboustranným přáním se opět sejít. Několikrát jsme si zavolali, ale nesešli. Lituji toho.
Světlo přidals ke světlu, tmě jsi připodobnil tmu. Je jasno, přitom zhasnuto! Tě pic Šruťáku. Buď s Bohem, s nímž už nepochybně jsi.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
