Jiří Stránský: Úvaha předvolební

Mám na mysli slib, že se „práce postaví proti slibování“. Nebo „skleněné zákony, aby mohly být průhledné“. A tak podobně. Trochu mě mrzí, že to klání poněkud vcuclo i televizního Václava Moravce, přestože se vyučil u BBC. Na jeho hrátky s krajskými politiky jsem neměl ani žaludek, ani čas, ale jsem si jistý, že i on nějakou tu floskuli kolegovi Justovi zapáleně dodal.

Just floskule ovládá. Floskule je každé slovo, které ničí svůj původní význam (například). Je známo, že když někdo někam jde, že většinou dojde. Jenže politici se toho slova chopili, a taky ještě slova deficit (česky nedostatek), a pak čtete či slyšíte takové perly, jako že dojde k deficitu demokracie, k deficitu důvěry, suverenity, svobody jednotlivce, víry, lásky, kázně, prostě všeho, co je tak kulaté, tak mlžné, tak neuchopitelné, že s tím může žonglovat i ten, co je na žonglování levej jak šavle. A když k tomu ještě dojde k deficitu zabezpečení provedení (nebo provedení zabezpečení, jak upozorňuje Just), je to špatné, špatné.

Nedávno slavil v plné svěžesti ducha své devadesátiny brněnský básník Zdeněk Rotrekl. Byli jsme spolu (a taky s Karlem Peckou) zavření skoro čtyři roky v uranovém lágru Bytíz. Psali jsme s Karlem krátké texty a Zdeněk Rotrekl nám na nich dokazoval i ukazoval, že a proč nám to moc nejde. Hned vedle lágru byly tři šachty, z nichž se vyvážela jak radioaktivní ruda, tak hlušina – té (samozřejmě) bylo mnohonásobně víc.

Hlušinu vyvážela nahoru na haldu (a vyklápěla ji do sypu a dál na transportér) taková lanovka, které se po sovětsku říkalo těrekolník. Občas to tak vyšlo, že vyvážená hlušina byla plná velkých balvanů, které při vysypání dopadaly do sypu s obrovským randálem. Jednou se Zdeněk zaposlouchal a pak řekl: „Takovýhle randál dovedou v literatuře způsobit jen nepravá slova. Nebo přemnožená. To si pamatujte!

Ano, pamatuju si to. Teď, pár hodin před volbami, všude kolem mě pořád padá hlušina slov a dělá randál a transportér ji doveze na kraj haldy a tam ji vyplivne do zbytečna. Asi je zbytečné ptát se proč.

Když jsem Zdeňku Rotreklovi telefonem přál k těm devadesátinám, řekl mi, že je pro něho docela příjemné dočkat se těchhle kulatin, když se tolik let tolik soudruhů snažilo zkrátit mu život zlými slovy – když během těch posledních pár let na zlé činy bylo už moc vidět. A nakonec dodal: „Všímáš si, Juro, kolik těch zlých slov z tamtěch časů zní i teď? A ti lidé je pořád nejsou mocni rozeznat od těch dobrých.“

Protože se o mně ví, že jsem životní optimista (a taky že jsem!), vidím to trochu rozděleněji. Díky těm z generace mých vnoučat, kteří šli na jaře poprvé volit a pomohli vymést nejen spoustu zlých slov, ale i mnoho těch, kteří je používali jako samozřejmost, se mnoho změnilo a mnoho nás doufá, že k lepšímu. Na druhé straně se pohrobci těch, co nám tenkrát předváděli, zač je toho loket být třídním nepřítelem, v mnohém poučili a už nenosí tesilové obleky a rozhalenky, a až na pár jasně čitelných tváří nejsou už moc k rozeznání od ostatních.

Ale! Ale jen do chvíle, než otevřou ústa. A je vymalováno. Teď jen nevím, jestli slovo vymalováno nemá Vladimír Just ve slovníku floskulí. V téhle souvislosti doufám, že ne. Hezký den, zvláště ten, v němž půjdete volit, až se z vás bude kouřit.

Autor je spisovatel