Jiří Stránský: Škodolibá radost cyklistova

Kdy epidemie zvaná normalizace už zachvátila celou zemi. Ale o tom jsem vlastně mluvit nechtěl - chtěl jsem začít tím, jak jsem si jel pro noviny a potkal koně a cyklisty. Ale - jak se hlavně na venkově říká - jednomu to holt nedá, když už toho tolik pamatuje.

Jezdím si pro noviny každý den a každý den jsem zvědavý a těším se, koho potkám. Toho dne to byli koně a cyklisti a radostná škodolibost. I když se koně (spíš jejich jezdci) silnicím pokud možno vyhýbají majíce k dispozici polní a lesní cesty a louky, než se tam dostanou, musí se aspoň na chvíli stát takzvanými účastníky silničního provozu. Jednoho pozdního večera jsem u Benešova předjížděl dva koně, kteří měli nad kopyty připevněna odrazová sklíčka. A jezdci svítivé reflexní vesty. Vypadali až přízračně a mě tehdy napadlo, že stát se tohle před třemi sty lety, lidé by křičeli hrůzou.

Tentokrát jsem proti nim na kole supivě zmáhal stoupání (jímž se před chvílí v mém směru kolem mě mihla dvě děvčata), ale díky své pomalosti jsem taky mohl potěšeně zaznamenat, jak jsou koně krásní a jak jsou hrdí a spokojení, že nemají podkovy. Pak se přes vrchol kopečka přehoupla rodina na kolech: vepředu vedle sebe tatínek s dědečkem, za nimi čtyři kola s nejmladší generací, nakonec maminka s babičkou. Už předtím jsem - uchvácen pohledem na koně - málem sjel do škarpy, teď zase. A to jsem netušil, co mě ještě čeká. A donutí sesednout, abych se mohl vykašlat. Vlastně spíš vychrchlat.

Neboť za babičkou a maminkou v uctivé vzdálenosti jely čtyři kamiony. Spíš se sunuly a - míjejíce mě - na chvíli mě obalily výfukovými oblaky. Byly dvacetimetrové, ne-li delší, načančané a možná i krásné, ale mé dušnosti se takovými nejevily. Zastavil jsem a hleděl za nimi, jak rychlostí stanovenou dámami na kolech sjíždějí směrem k lesu. O pár set metrů vepředu koně už vytancovali na polní cestu. Spokojeně jsem cítil, jak se ve mně rozrůstá škodolibá radost.

To proto, že tahle silnice mezi Planou a Jindřichovým Hradcem je s pomocí evropských fondů úplně nová, skoro se chce říct sametově nová, kola po ní jedou a vrní blahem. A jednoho dne si tudy zkrátil cestu a zároveň ušetřil na mýtném první kamion a poslal svou radost dál. Možná tudy jel v čase, kdy se ještě cyklisté nevydali za krásami jižních Čech a koně se na své služby teprve připravovali ve výbězích, taky si možná neuvědomil, že silnice je dost úzká a po většinu své délky lemovaná alejemi lip, kaštanů, jeřábů či jabloní. Takže na ní kamion nepředjede ani osamoceného cyklistu, natož cyklistickou dvojici. O koních nemluvě!

Týž den jsem z rádia poslouchal stížnosti dopravců na zákaz pátečních odpoledních jízd. A že to už je příliš, když je nafta tak drahá a euro a dolary tak levné. A že zkrachují. A aby nezkrachovali, je možné, že proti tomu přijmou patřičná protiopatření. To se mi líbilo nejvíc. Připomnělo mi to řadu lidově demokratických policejních akci, například Palachův týden na začátku roku 1989, kdy stejná varovná slova křičeli do přenosných tlampačů k tomu určení soudruzi příslušníci. Nebo už to byli soudruzi mluvčí?¨

A za týden jsem zase poslouchal šéfa odborů a senátora Štěcha, jak si stěžoval, že se začne prodlužovat věk odchodu do důchodu a jak k tomu ti pracující přijdou - celý život dřeli a najednou mají dřít o pět let déle?! Líbilo se mi, jak si (nejspíš rád) nevšiml, že jeho a ostatních soudruhů odborářů, kteří se za socialismu tak nadřeli (s produktivitou srovnatelnou s rozvojovými zeměmi), se ten nový zákon netýká. Hezký den a co nejmíň kamionů.

Autor je spisovatel