Jiří Stránský: Relativita

Moc se to nehodí k mému přesvědčení, že je možné i ve velkém srabu najít víc věcí, co těší, než těch, co štvou, ale stalo se. Avšak víra má mě uzdravila, když se do mých rukou, očí i mysli dostala knížečka vydaná bibliofilským nakladatelstvím BONAVENTURA pana Beneše. Je to přepis snad šesti amerických rozhovorů Jiřího Plannera s Jiřím Voskovcem redakčně připravený panem Slomkem a výtvarně podpořený Matějem Formanem pod názvem Relativně vzato.

Relativity jako takové se týká jen první rozhovor, ale Voskovcovo pojetí relativity se vám tak zahnízdí za očima, že ji nacházíte i v ostatních rozhovorech. Voskovec vyčítá Albertu Einsteinovi, že svoji takzvanou teorii relativity neměl uveřejňovat, protože - cituji - od tý doby je všechno čím dál relativnější.

Nejen co je krásný a co šeredný, ale i co je pravda a co je lež, co je válka a co mír, co svoboda a co vězení, to všechno postupně ztrácí tyhlety absolutní hodnoty. Ba někdy je i relativní, kdo je holka a kdo kluk… a pak - jak se mi to někdy až příliš často stává - se mi Voskovcova slova vytisknou tam někde do hlavy, a nejen tam, taky do očí, a těma očima chvílemi vidím relativní úplně všechno. Samozřejmě že - počínaje prstem - je všech těch přirovnání relativity ke všemu možnému mnoho, taky víme, že někdy je relativita dobrá proti vztekům i bezmocnostem. Těm mě mých deset let bolševických kriminálů sice odnaučilo, ale žádná imunita není věčná (až na tu poslaneckou), takže i mě občas nějaký ten vztek nachytá v nedbalkách - i proto mě Voskovcův laskavý přístup k relativitě tak potěšil.

Díky němu najednou zjišťuju, že i ona levo-pravo či horno-dolno radniční seskupení jsou vlastně v pořádku. Když - relativně vzato - uvážíme, že pro člověka levorukého, je pravice to, co pro nás pravoruké levice. Když byl za komunismu nejvíc používaným sloganem kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu, byla to - relativně vzato - veliká a oprávněná pravda, uvážíme-li, že bolševický stát nás všechny soustavně okrádal o všechno.

I o komponenty dodávající pevnost naším páteřím. Zvláštní je, že na využívání relativity byli největší kabrňáci totalitní režimy a jejich šéfové. Není to tak dávno, co mi v jedné škole jeden student navrhl, aby se pro ně používal název TOTALIŤÁCI - to se mi docela líbí. Zvlášť když mi je z obrazovek začínají připomínat i některé současné tváře. Které mi - s relativitou za čelem - už tolik nevadí, protože vím, že - relativně vzato - vadí především sobě samým. Ale zatím o tom - na rozdíl od nás - nevědí. Z toho ovšem vyplývá - i pro mě - že se to nesmí přehánět ani s relativitou. Že by - například - nikdy neměla platit na jakoukoliv lásku. Kromě sebelásky, samozřejmě. Že by neměla platit na radost. Dokonce ani na kompromis - než by člověk zjistil, že jeho nějaký kompromis je - relativně vzato - dobrý či, špatný, přestal by být kompromisem a mohl by se dokonce stát pomstou.

A do toho si zkuste představit kompromis manželský, rodičovský, milenecký. Naštěstí se v našich končinách moc nevede kompromisům politickým nebo mocenským - teď si pro změnu zkuste představit, co všechno - kromě toho, co se jim už povedlo - by ještě mohli zrelativizovat. Potom, co si zrelativizovali své politické orientace.

Vzpomínám si, jak mi jednou můj spisovatelský i muklovský souputník Karel Pecka v hospodě u Černého vola na Loretánském náměstí řekl, že - relativně vzato - jsme nejsvobodnější byli v těch uranových lágrech, kde jsme si mohli i velice nahlas říkat, co jsme chtěli, protože jsme za to seděli a i bachaři uznávali, že když jsme za to seděli, že jsme si to mohli říkat, zatímco v demokratické a svobodném státě se musí kontrolovat, aby někoho přinejmenším neurazil.

Zvlášť když o něm věděl, za co všechno před pár lety bojoval. V tomhle světle, nakonec Karel řekl, se můj boj o zachování hospody U Černého vola, aby z ní pár peněz chodilo i do Jedličkova slepeckého ústavu, jako nejméně problematický…

A tak si říkám, že by nebylo od věci, kdyby každý z nás měl důvod zastat se nějaké té hospůdky u nějakého vola. Třeba by ubylo jiných volů. Hezký den.

Autor je spisovatel