Jiří Stránský: Recese

Pro mě to nebyly hovory - pro mě to byly príhovory. A ještě k tomu z rádia opatřeného červeným papírovým kolečkem, na němž bylo napsáno, že poslouchání cizího rozhlasu je trestné a mže být trestáno i smrtí. No nic - jen jsem vám vlastně chtěl naznačit, že si možnosti k vám hovořit moc vážím.

Za těch šest týdnů se toho stalo moc, moc. Chce se mi říct, že víc než je zdrávo. Až po rusko-ukrajinské uzavření a pak křehké otevření kohoutů na plynových potrubích. A do toho - podle zákona schválnosti - pořádná zima. Jako doprovod k tvrdé hospodářské recesi... S recesí mám problém - i když úplně jiný než politici, továrny, ekonomové a banky.

Za mých studií byla recese sranda s inteligencí či jak bych to nazval. Cosi jako vylepšené historické žertéřství. Jedním z králů prvorepublikové recese byl nyní devadesátiletý režisér Jiří Krejčík. Takže jsem si nemohl pomoci a při první zprávě, že se - jak to vypadá - Evropa po bohatých letech řítí do recese, se mi na rozdíl od všech ostatních ulevilo: konečně to (včetně sebe samých) přestaneme brát tak vážně. Byť jsem přesně nevěděl, co všechno. Konečně bude trochu sranda.

Samozřejmě vím, co je ta nynější recese za malér, samozřejmě vím, že to z mé strany je asi šibeniční humor, ale pořád mi při vyslovení všech těch recesí naskakuje naděje, že jedním z léků na onu recesi, co bere lidem zaměstnání a z kapes peníze je nebrat ji tragicky. Jako jsme kdysi dávno coby třídní nepřátelé odmítali takhle přijímat léta strávená v kriminálech a lágrech.

No co - léta přežranosti skončila a nastala léta hubenosti. A co dál? Zase si to kolečko zopakujeme? Nepoučíme se? Ani z toho, co jsme provedli vlastním dětem svou rozhazovačností, jíž jsme umlčovali výčitky svých svědomí, že kvůli všemu možnému zaneprázdnění se jim nevěnujeme tak, jak by si zasluhovaly?

Najednou hledíme na statistiky a čteme si z nich, že vzdělanost českých žáků i studentů klesla z předních míst do hodně nízkých pater. A samozřejmě přitakáváme rozborům odborníků, kteří praví, že chyba je v systému školství, ale zároveň víme, že podíly viny pedagogů jsou ve srovnání s podíly rodičů mnohem menší než jak se v médiích píše a říká.

Možná i proto, že i dámy a pánové redaktoři jsou sami rodiči s průměrně špatným svědomím z průměrně nedostatečného množství hodin, které dluží svým potomkům. Možná by nás mohla učit historie, ale té ubývá s ubýváním vzdělanosti týmž způsobem, jakým ubývá vědomí kulturnosti. Jistěže se to v čase křehkých příměří na Středním východě a křehké ukrajinsko-ruské dohody o průtocích zemního plynu nedá strkat do popředí obecných zájmů, jenže ono to takhle je pořád a i proto se tiše a pořád snižuje ten zatracený koeficient vzdělanosti našich potomků.

Už před patnácti či kolika lety jeden z posledních českých renesančních vzdělanců napsal knížku, která se jmenovala RENEZANCE ROZUMU a jejím mottem byla následující věta: Je nejvyšší čas, abychom onu energii, kterou věnujeme svému sebezničení, věnovali své záchraně. Při příchodu nového letopočtu jsem nám všem tuhle větu popřál.

Autor je spisovatel