Jiří Stránský: Politika domácí

Hned na začátek prosba: nenechte se, prosím, nikým a ničím znechutit. Ani ta nic, ani ti nikdové za to nestojí. Že vás i prezident přesvědčuje, že máte blbou náladu, neznamená už vůbec nic. Je znalec blbých nálad týmž způsobem, jakým se stal expertem na kůrovce a globální oteplování. Přitom svého předchůdce v úřadu velmi peskoval za to, že ta dvě slova - blbá nálada - vůbec použil. Taky se nenechte otrávit volebními kampaněmi - na způsoby, jakým některé partaje takzvaně jdou po krcích jiným partajím, se dá použit jenom množné číslo.

A do toho krize, za jejíž povstání ze zlatého prachu prosperity můžeme i my sami. Už se těším, jak nás budou politici vyzývat k utahování opasků, aniž by aspoň na vteřinu uznali, že se to týká i jejich opasků. Samozřejmě že za stavy našich myslí můžou i média všeho druhu, která mají takový zvláštní tik vyhlašovat s vyhlášením prázdnin a dovolených pro děti a rodiny okurkovou sezónu. Jako že v létě, celé dva měsíce - kromě zmíněné blbé nálady, vražd, požárů, sesuvů půdy a učitelek sežraných žraloky - se vlastně nic neděje.

Nuda. Zívačka. Přitom právě ty dva měsíce představovaly neopakovatelnou možnost být - jak se teď říká - plusoví a ne mínusoví. Televizní programy zase bobtnaly opakováním všeho možného a místo toho měly šanci umožňovat setkání s neobyčejnými lidmi, na něž během roku nikdy není čas, který si pro sebe uzurpují ti, co jsou tak neobyčejně obyčejní. Řada médií nudila neustálým opakováním všech možných afér a přitom každý den bylo (a pořád je) tolik dobrých zpráv, že se nikam nemůžou vejít.

Kdo například ví, že i v čase krize můžou obce mít své cestáře, protože pro ně má Evropská unie fondy - a úřady práce je dokonce na tato místa musí starostům nabídnout. Ví se o mně, že jsem až takový fosil, že si pamatuju nejen to, co s námi vyváděli nacisti a komunisti, ale i první republiku! Jsem rád, že si ji pamatuju. Proto toho vím o cestářích na celou knížku.

Proto mám dodnes před očima všechny cestáře svého dětství, z nichž některým jsem mohl i pomáhat a poslouchat jejich povídání o všech možných způsobech, jakými se motoristé, cyklisti, ale i chodci chovali k vozovkám všeho druhu a podle míry své neurvalosti dovedli kolikrát tak škodit, že to cestáři nestačili napravovat.

Cestářům se dařilo dobře. Někdy až tak dobře, že hrávali se starostou a dalšími movitějšími z obce licitovaný mariáš nebo taroky. V malých městech dokonce i s místním lékárníkem, ne-li i panem doktorem či notářem. Ti z malých vsí mívali domek a v něm hospodářská zvířata až po kravku a prase a všechno krmili tím, co jim dávaly pankejty neboli příkopy kolem silnic a cest, o které se starali.

Pravidelně upozorňovali své starosty, že je třeba na zimu zajistit škváru a písek na posypy obzvláště pro místa, kde to rok co rok klouzalo... S nadsázkou by se dalo říct, že cestář byl státním zaměstnancem, protože byl takzvaně na penzi. A být na penzi znamenalo mít postarání až do smrti. Včetně příspěvku vdově na pohřeb.

Poslouchám a čtu programy všech možných partají (obzvlášť některých) a čiší z nich na mě jenom posedlost mocí, co rozhoduje o moci či bezmoci jiných, ale starost podobnou starosti cestářů v nich nenalézám. I tam, kam jezdím očistit si plíce i mysl od zaprášení hlavním městem, je teď - díky přispění EU - cestář. Kterému od první chvíle, co se jím stal, záleží na stavu cest a jejich travnatého doprovodu najednou mnohem víc.

A přitom se - vlastně - stal cestářem z nouze, protože přišel o práci. Je ale na něm vidět, že ho ta práce baví a těší. To je na každém konání znát - když to konání těší. Přeju vašemu konání co nejvíc spokojenosti.

Hezký den.

Autor je spisovatel