Jiří Stránský: Obrázky z Paříže

Chtěli jsme to v centru, tak co. A jen proto, že jsem se vytahoval, že bych o tom mohl napsat, dozvěděli jsme se adresu hotelu už tři dny před odjezdem. Na rozdíl od ostatních. Tím ale hříšnost zájezdu nekončí. Až na místě se dozvíte, že na prvního máje se v Paříži vždycky proti něčemu či za něco manifestuje a tudíž jsou muzea, galerie, knihovny i jiné pamětihodnosti zavřeny. Až na Eiffelovku, kde ovšem jsou přesně ty davy, které kdyby měli na svých předvolebních mítincích naši politici, ó, ti by se radovali!

Taky SE vám až tam řekne, že o první neděli v květnu (a podruhé až v září) je všude vstup zadarmo. Jako že to je úžasné a vy máte kliku a oni to skvěle zařídili. Takže před Louvrem lidí jak při návratu hokejistů z Nagana. A kolem obřího výtvarného muzea Orsay třikrát dokola had jak za totáčských čtvrtků před knihkupectvími. Taky to měla naše cestovka zkomplikované (či spíš my jsme to měli zkomplikované) tím, že nás z letiště a pak na letiště vezl týž autobus, který přivezl (a zpátky vezl) zájezdníky z a do republiky, takže nazpátek nám to z letiště Charlese de Gaulla letělo ve 20,45, ale byli jsme tam už v 17,45, aby autobus byl v Česku natolik včas, aby jeho pasažeři stihli své spoje do různých měst od Šumavy k Beskydům.

Jinak ale dobrý, jak se říká. Zajeli jsme si metrem bez řidiče k Národní knihovně Františka (neboli Francois) Mitteranda (v sobotu taky zavřené, a v neděli zase zavřené proto, že byla neděle a nepůjčovalo se, ani se v okolních vysokých školách neučilo), obešli si to, poseděli na dřevěných stupních nad Seinou a hleděli na říční cvrkot i dlouhatánské obytné hausbóty a bylo nám příjemně i v tom nepařížsky nemájovém chladu.

Na Pigalle jsme si večer dávali po půldruhém deci červeného, taky jsme si zašli o pár set metrů dál k Moulin Rouge obklopenému čekajícími davy dychtivců, co si to předplatili, aby jim doma nenadali do blbců, že tam ty krásný holky na vlastní oči neviděli a nemají vlastně o čem vyprávět, a kolem pokřikovali krásní Afrofrancouzi (nějak jsem se nezeptal, jestli se to říká, ale když mají Američani Afroameričany…), že jejich erotické zboží od pomůcek až po dámy je ze všech nejlepší, ale byli nevlezlí a elegantní.

V muzeích a galeriích dělají strážce taky černí Francouzi, ale ještě větší a ještě elegantnější a ještě černější a galantní, galantní. A vědoucí. Takže i díky jim bylo potěšení z pana Muncha ještě větší. Až tam se Čechům předvádí k nahlédnutí, jak to vlastně je s tím naším extrašpecielním českým rasismem. Přitom vlastně a podle všeho by Francouzi měli být mnohem většími rasisty než my, jelikož jsou takoví vlastenci, že až nacionalisti. Asi je to tím, že s francouzským vlastenectvím nemá barva kůže vůbec nic společného. Díky tomu jsem si vlastně taky vzpomněl, že se z českého předvolebního klání jaksi vytratili Romové.

Velice vlastenecké jsou i všechny francouzské TV kanály – myslím zpravodajsky, jinak u nich běží tytéž zahraniční seriály, jako u nás, a je například zajímavé porovnávat jejich dabingové úrovně. Milované Brity však na obrazovku pustili v případě předvolebního klání tří pánů politiků, co vedou své strany do voleb. Teď už víme, jak to dopadlo, ale to na mém pocitu z onoho trojhvězdného a nejmíň pětihvězdičkového slovního utkání stejně nic nezmění. Ti tři byli vůči sobě ironičtí, jízliví až jedovatí, ale vtipní. A především ani v nejmenším nebyli hrubí, urážliví, a hlavně se lživě nevytahovali tím, co všechno dokážou, až ty volby vyhrají.

A od toho jsme se vrátili k předvolebním kláním v našich kotlinách. Paráda.

Autor je spisovatel