Jiří Stránský: O ženách, které samy sebe neztratily

Hledal jsem ji proto, že se už dlouho chci veřejně poklonit těmto ženám, na nichž si komunistický režim smlsl mnohem víc než na zavřených mužích. Především proto, že do všech nejděsivějších důsledků, promyšleně a po nepředstavitelně dlouhá léta ponižoval a urážel jejich ženství a jejich důstojnost.

Bursíkův knižní dokument je vyčerpávajícím popisem i analýzou anabáze dvanácti politických vězeňkyň, které v čase nejhoršího útlaku ze strany bachařů a bachařek ve smutně proslulé pardubické ženské věznici každá za sebe napsaly dopis tehdejšímu generálnímu sekretáři OSN Dagu Hammerskjoldovi. Přesně a výstižně popsaly způsoby, které komunistická trestní exekutiva používala proti politickým vězeňkyním.

Napsaly ty dopisy proto, že se z oficiálního denního tisku (z Rudého Práva) dozvěděly, že generální sekretář OSN má přijet do Československa na oficiální návštěvu. Dopisy se - samozřejmě - ke generálnímu sekretáři nikdy nedostaly. Zato způsob, jímž se ministerstvo vnitra mstilo oněm dvanácti ženám za jejich opovážlivost, byl plný promyšlené krutosti, vycházející z pomstychtivé nenávisti. Ocitly se v temnicích, jednou za tři dny dostávaly minimální dávku jídla, byly jim odebrány veškeré hygienické potřeby. A teď prosím, aby si to současná žena jakéhokoliv věku pokusila představit...

V roce 1960, kdy byla vyhlášena ona amnestie-neamnestie pro politické vězně (právně to žádná amnestie nebyla, bylo to hromadné zrušení zbytků trestů s podmínkou desetileté bezúhonnosti, tedy klasické podmínečné propuštění používané do současnosti), tedy v tom roce 1960. kdy některým politickým vězňům scházelo do propuštění pár měsíců, ale jiným 10-15 let, bylo z pardubické ženské věznice propuštěno 344 politických vězeňkyň z celkového počtu 420.

Mezi těmi, které propuštěny nebyly, oněch 12 žen. Z nich poslední dvě - profesorka Růžena Vacková a Nina Svobodová - opustily věznici až v druhé polovině roku 1967, tedy v předvečer tzv. Pražského jara. Teď tolik probíraného v rámci osmičkových oslav. Ale i smutných vzpomínání či alespoň připomenutí.

Dodnes mi naskakuje husí kůže při pomyšlení, jakým myšlenkovým a tvořivým vzepětím procházelo Československo v šedesátých letech a dokonce ještě dřív, jak jsme nedávno vzpomínali na čs. expozici na Expu v Bruselu v roce 1958 (v Městské knihovně je o tom teď nádherná výstava), jak se tehdy spojily nejlepší hlavy a nejšikovnější ruce, aby vzniklo něco, co i za komunistického režimu mělo svoji celým světem uznanou hodnotu.

To, že jsem v tom čase makal na dobývání smolince pro uran i já a desetitisíce dalších, není až tak překvapivé (někteří seděli už málem deset let, já jen pět a půl či kolik). Na tento způsob třídního boje jsme už byli zvyklí. Ale že během toho slavného expa a ještě dalších devět let po něm (a celkem skoro devatenáct let) byly zavřeny ženy, které se provinily jenom tím, že odmítly přijmout diktát totality.....

Každý den by se v nějakých novinách měla objevit část oné historické práce Tomáše Bursíka. Nejenom, aby se nezapomnělo, ale abychom si s veškerou odpovědností uvědomili, že ona strana, která takhle odporně zacházela i se ženami, je teď v tomto demokratickém státě, který příští rok bude slavit dvacet let své existence, jednou z parlamentních stran. Protože dodnes se svého následnictví nezřekla. Naopak - a je to k vzteku.

Autor je spisovatel