Jiří Stránský: Nepamatování je jiným výrazem pro špatné svědomí

23. březen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hořec jarní

Prý už ty zmrzlé dny opravdu skončily. Taky je moc příjemné, jak už jsou dlouhé. Lístky a pupence se derou za sluncem a světlem, a v ulici kousek nade mnou se už začínají připravovat na své kouzlení s modrou barvou ENCIÁNY.

Encián pro mě byl už od dětství cosi velmi nedotknutelného: dědeček nás v jednom předválečném létě vzal do Vysokých Tater, kde všude byly plakáty i oznámení, jak moc je encián chráněný a že tomu, kdo by si dovolil nějaký utrhnout, ruka upadne. Nebo co – pamatuju si to matně, bylo to před 80 lety a všude bylo na koukání kdeco.

Encián prostě byl cosi jako abrakadabra a jeho modř byla omračující – to si pamatuju nejvíc. Český název je taky pěkný, dokonce básnivější – HOŘEC: je hořký? Hořlavý? Horúci? Taky má v sobě cosi čarujícího (místní rodiče prý své děti strašili, že kdo se enciána dotkne, ruka mu navždy zmodrá), ale… Prostě ale.

Byl jsem v nemocnici. Ne kvůli epidemii – nechávám se proti ní očkovat a ono to fakt funguje. Do nemocnice taky vletěla epidemie, takže se všechno odehrávalo v rouškách a s dezinfekcí rukou, ať jste se dotkli (i nedotkli) čehokoliv.

Výhodou bylo, že jediný program, jenž vládl televiznímu přístroji, byl tak blbý, že ho vlastně nikdo nechtěl, takže jsem si přeci jenom mohl občas něco napsat. Jen abych nezapomněl, na víc jsem se nezmohl. Zase jsem o něco víc pochopil, jak málo toho je třeba, aby to, co máme v lebce, toužilo být gumováno.

Máme se dobře

Jiří Stránský

Prý se to děje nejen ve filmech, ale i ve skutečnosti po mnoho let v americké námořní pěchotě, taky se to dělalo po několik desítek let u nás, a děje se to dál. Jako by se pár lidem líbilo, co napsal nějaký Hitler.

Stejně mi v paměti naskakují úplně jiné tváře ryté tam až od roku 1938, kdy mě a staršího bratra rodiče vzali do kina Bajkal, abychom nezapomněli, co nacisti (a nejen nacisti) vyváděli v územích, která Československu odřízli krvavým nožem.

Je lepší číst nebo psát, než naslouchat rádiu či televizi a vědět, že stačí si strčit pod nos kousíček černého hadru, aby ostatním kolem dalo práci nekřičet on HEIL!

Už je nás jen pár, kteří si pamatují, co s nimi vyváděli příslušníci oné armády třídního boje a samozřejmě si teď nic takového nepamatují. Jelikož je lepší si nepamatovat než pamatovat, neboť nepamatování je jen jiným výrazem pro špatné svědomí.

A nezapomeňte prosím, že se máme dobře a že to patří nejvíc těm, co pro to ničím ze sebe nehnuli, a ti ať si to každé ráno šeptají do obličejíků poničených například častým opakováním slova soudruh. Ano, to jsem právě řekl. Zavře mě za to někdo?

Můj dědeček, když ho všechny soudy v roce 1947 osvobodily a KSČ se mu musela veřejně omluvit, rád luštil křížovky. A když přišel na nějaké nezvyklé slovo, s radostí zvolal ANO!

autor: Jiří Stránský
Spustit audio