Jiří Stránský: Křížové cesty

Půl roku předtím jsem v šachtě málem umřel na otravu střelnými zplodinami. Ta otrava měla jednu velkou výhodu: podle báňského práva jsem nesměl nejmíň rok fárat (dokud se mi alespoň trochu nezastaví děsivý úbytek červených krvinek) a díky tomu jsem se dostal z hloubi země vysoko nad ní - na haldu (co je dodnes vidět).

Najednou jsem viděl daleko kolem sebe, viděl jsem nebe, oblaka, slunce, měsíc. Až jsem se z toho zajíkal. A tak, vyučen a poučen milovaným básníkem Janem Zahradníčkem a vším, co jsem nosil v sobě a nic na světě, ani estébáčtí bijci, to ze mě nedostalo, jsem se opovážil napsat křížovou cestu odehrávající se v kulisách uranového lágru. Včetně Golgoty, jíž byla halda hlušiny obehnaná koridorem z ostnatých drátů.

O třiatřicet let později tu křížovou cestu s názvem VELKÝ KRVAVÝ PÁTEK namluvil pro stanici Vltava Jiří Adamíra. V jeho podání to i s muzikou trvá něco přes čtrnáct minut, takže nehrozí, že bych vám ji teď chtěl recitovat já. Ale našel jsem tam tři věty, které - myslím - nejen snesete, ale možná vám připomenou i leccos současného:

"Nic se nestalo - ve tři hodiny odpoledne se hroby neotevřely a neroztrhla se žádná opona. V dálce houkal vlak, k zemi se řítil skřivan a za kopcem poklidně stoupal k nebi kouř. A lidé nepoklekli - to si spíš kleknou, až budou vědět, že nikde na světě neukřižovali jediného člověka."

Dnes večer na stanici Vltava můžete slyšet jinou Křížovou cestu. Napsal ji mladý polský básník Wojciech Wencel, a tuhle zprávu o současném stavu současných duší byste si měli poslechnout. Možná byste víc pochopili i nepochopili, proč se tolik poslanců brání schválit zákon o třetím odboji.

Proč tolik poslanců podalo ústavní stížnost proti zákonu o ústavu pro studium (obou) totalit a proč předseda socialistů to chce zkusit podruhé, když s tou první stížnosti jeho vyslanci neuspěli. Neboť pravdu má on a měl by se před ní sklonit i Ústavní soud. A taky by se měl někdo zastat Číňanů - aby jim ti Tibeťané neubližovali.

Velikonoce mě vždycky fascinovaly a nejen svým duchovním významem. Líbí se mi otevírání skal, ale i lidských srdcí. Před týdnem jsem si povídal v jedné škole s desetiletými dětmi, které mě dostaly způsobem svého vyptávání. Tím, jak si neberou servítky. Tím jak prohlašují, že až ony vyrostou, zařídí, aby spousta věcí byla jinak. Když jsem se zeptal jaké věci, jedna holčička řekla, že ona by zrušila parlament. Když jsem se zeptal proč, řekla, že proto, že tam říkají a dělají samé blbosti.

Jeden Kryštof navrhoval zrušit prezidenta a z Hradu udělat školu hrou. Největší na světě. A jeden Robin řekl, že všude na ulicích je binec, protože dospělí jsou líní. Jistě, je to dětské, ale svobodné. Ty děti nás sledují. A jednou nám to spočítají.

Autor je spisovatel