Jiří Stránský: Jarní země nikoho

Představa, jak na některých obzvláště skvělých papaláších posléze rozkvétají kvítka mě dost děsí. Možná bych teď měl uvést některé výroky nejen jich, ale i dalších vysoce postavených veleduchů, naštěstí si mě však do rádia nezvou na komentování toho, co kde kdo ze sebe vypustil.

Co mě dost často štve, ne-li z čeho mě bere čert, jsem už naznačil, proto se budu chvíli věnovat spíš tomu, co mě těší. Například mám radost, že už zase obrůstají různá místa v Praze (ale určitě i jinde), jimž se říká "země nikoho" a každý obyvatel to okamžitě pozná, takže se tam od chvil, kdy na podzim spadne listí, objevuje pořád víc... jak bych to správně nazval... sajrajtu? Patří do sajrajtu i petláhve?

Zbytky šuplat, ošacení, ruksáčků, rám kola, rozervaná pneumatika? Ony země nikoho se i v zimě na pár dní zkrášlí - když na ně napadá sníh. Bílá čistota. Bělejší než bílá, jak s úžasnou jazykovou erudicí pravil inzerát na jeden prací prostředek. Ta však rychle zmizí a pak už nezbývá, než čekat na jaro.

A to už je tady a ze zemí nikoho se stávají ostrůvky čerstvé zeleně, někdy dokonce okrášlené kvítky trnek či ptáčnic (ví vůbec ještě někdo, co znamená toto nádherné slovo? - neřeknu), a tím pádem i ozvučené pilností včel...

Má to, zajisté, i své stinné stránky: obec, městská část, město z tohoto důvodu nemá důvod se zeměmi nikoho, které jsou jejich vlastnictvím, cokoliv udělat (například je v zimě uklízet), když jsou většinu roku tak krásně zarostlé. Nebo - když trávy, kopřivy a náletové pruty povyrostou, dá se tam odhodit leccos z toho, co je pak v zimě tak dobře vidět.

Onehdy jsem si však v jedněch novinách jedné městské části přečetl, že se ona část chystá o tyto oázy zeleně (ale i sajrajtu) mnohem víc starat, neboť - pokud by jejich plocha byla dost velká - by na tyto plochy mohli skočit developeři. Dlouho jsem nevěděl, kdo vlastně developer je.

Jsou to stavěči domovních bloků, ale i bytů a malých (a ze začátku velice laciných) domků ve stylu takzvaného podnikatelského baroka. Proti kterým jsou pojišťováci, o nichž se říká, že když je vyrazíte ze dveří, k vám vlezou oknem, žabaři. Tihle vlezou i klíčovou dírkou, sebemenší škvírou. Aby vás přesvědčili, že váš domek uprostřed velikého sadu, který už vaše rodina vlastní čtvrtou generaci, je ve srovnání, co vám - jako proticenu za váš majetek - na něm postaví, ubohoučký. Bude to mnohem krásnější i než seberozkvetlejší sad.

Naštěstí se developerů začínají bát právě i obce. Aby se někdy později neprovalilo, že někdo z vedení obce někdy dřív podlehl developerskému uplácecímu komandu. Které je skutečně vybaveno perfektně. Kdo vidí ty virtuální obrázky (jako živé) virtuálních domů s obrostlými terasami a lehátky, na nichž leží a čtou své módní časopisy krásné virtuální slečny či paní, a pod nimi jezdí po virtuálních ulicích virtuální auta, která jsou sotva vidět, neboť ulice jsou lemovány nádhernými košatými starými vzrostlými virtuálními platany či kanadskými buky, nemůže odolat. Zvlášť když ten, co to ukazuje vládne skutečnými penězi a skutečným vlivem.

Takže si nakonec řeknete, že ony země nikoho jsou vlastně lepší. Se vším všudy. Onehdy jsem poslouchal jakéhosi moudrého pána, který mluvil o tom, že země nikoho máme i v sobě. Měl jsem chuť se ho zeptat, jestli tam je taky sajrajt, nebo jestli se tam taky vnucují developeři. A jací. Hezký den.

Autor je spisovatel