Jiří Rusnok

Nemělo by se ale pominout, jak své odstoupení vysvětlil sám Jiří Rusnok. Řekl, že mnozí jeho kolegové měli stresy z jeho samostatnosti a že by jim nerad takové potíže dělal. Upřímně řečeno, nezdá se, že by politikové příliš chápali, o co se bývalý ministr financí, pak ministr průmyslu a obchodu, posléze kandidát na předsedu ČSSD a nakonec řadový poslanec v politice snaží. Zřejmě je pro ně obtížné uvěřit, že by se mohlo jednat o politického romantika, který odmítá akceptovat poslaneckou matematiku, založenou na jednotě poslaneckých klubů.

Jiří Rusnok ale pravděpodobně právě takovým politickým romantikem je a způsobilo mu to dvojí problém. Z jedné strany se mu nechtělo být pouhým kolečkem v koaliční stranické mašinérii, z druhé strany pak věděl, že se svým chápáním mandátu poslance, odpovědného nikoli straně, ale svému svědomí a přesvědčení, je ve sněmovně bílou vránou. Nemohl přehlédnout, že mezi poslanci za ODS a KSČM, tedy v opoziční stranické mašinérii, chybí někdo, kdo by ho svou nezávislou náturou, řečeno poslaneckým slangem, "vypároval", čili věren svému svědomí podpořil vládní koalici v tom, co se jemu, Jiřímu Rusnokovi, příčí. Za takové situace se zásadový člověk nemůže účastnit politiky, aniž by pozbyl sebeúcty. A to by tak nějak nepřebolelo.