Jiří Loewy: Přežil jsem Hitlera i Stalina

S Kanadou to nevyšlo

Přišel na svět do česko-německo-židovské rodiny 13. července 1930 v Rumburku. Tatínek i dědeček byli dlouholetí sociální demokraté. Otec Jiřího provozoval v Rumburku drogerii, ale s přibývajícím nacionalismem českých Němců (henleinovci jeho obchod bojkotovali) se rozhodl přenést živnost do Chřibské. Tam také Jiří začal školní docházku.

Situace v pohraničí se ale natolik vyostřila, že rodina se v září 1938 rozhodla odejít do Prahy, kde si začala vyřizovat doklady pro odchod do Kanady. Jiří Loewy pokračoval v Praze ve školní docházce, tentokrát v české škole: „V Sudetech mě po ulici honili němečtí kluci, byl jsem pro ně dítě ze smíšené rodiny a navíc syn sociální demokrata. V Praze si mě čeští kluci na ulici ostentativně nevšímali, byl jsem pro ně dítě ze židovské rodiny,“ vzpomínal Lowey.

Sen o Kanadě se rozplynul po 15. březnu 1939, kdy po okupaci zbytku Česko-Slovenska gestapo zabavilo rodině cestovní pasy – a v září 1940 přišel pro Jiřího zákaz školní docházky. Po otci měl totiž židovský původ.

Divoce organizovaný odsun

Válku prožil Loewy jako pomocný dělník na velkostatku u Prahy, kde čekal na předvolání do transportu. Otec byl roku 1942 zatčen a po sedmi měsících propuštěn. V květnu 1943 zemřel, bylo mu jen 47 let.

Nacistické běsnění si ve smíšené rodině vybralo krutou daň, Loewyho babička z otcovy strany a dvě patnáctileté sestřenice zahynuly v koncentračním táboře. On sám nakonec nebyl do transportu povolán. Celý život o tom hovořil jako o zázraku.

V květnu 1945 pomáhal stavět barikády v Praze a byl svědkem českých násilností proti německým civilistům: „Myslel jsem, že s pádem nacismu to zmizí ze světa. Možná se to dalo omluvit vzplanutím vášní, jenže pak jsem viděl v pohraničí odsuny Němců. Takzvané divoké odsuny nebyly nic spontánního, tam to dělala organizovaně armáda. Vrchní velitel nad tím vším byl Ludvík Svoboda jako ministr obrany,“ napsal později.

Pražané staví barikádu|foto: archiv VHÚ Praha

Po válce se zbytek rodiny stěhoval z Prahy zpět do Chřibské. Loewy se pokusil dokončit si vzdělání, přervané nejprve okupací pohraničí a potom protižidovskými zákony. Absolvoval jednoroční učební kurs a po něm sice nastoupil na dvouletou obchodní školu – jenže nakonec bylo všechno jinak.

Byli jsme před KSČ, budeme i po ní

Mladého Jiřího zajímalo vše, co souviselo s politikou a novinařinou. Už za války údajně napsal reportáž z dorosteneckého utkání ve fotbale a předložil ji legendárnímu "sporťákovi" Josefu Laufrovi. Odpověď prý byla: „Kluku, máš talent. Rozhodně piš, ale slib mi, že nebudeš nikdy psát o fotbale.“

Už v roce 1946 si Jiří Loewy podal přihlášku do KSČ, byl ale odmítnut kvůli nízkému věku. A tak to šel zkusit jinam – u sociálních demokratů nebrali na věk takový ohled, navíc to byla strana jeho otce i dědečka. Zakotvil tedy tam, absolvoval různá stranická školení a v létě 1947 se mimořádně nadaný mladík stal krajským tajemníkem sociálně demokratické mládeže a redaktorem deníku Stráž severu v Liberci. Přerušil kvůli tomu i docházku na dvouletku, ke které už se nikdy nevrátil.

Po únoru 1948, kdy komunisté převzali moc ve státě, byl Loewy z redakce vyhozen a vykázán i z Liberce. Zaměstnali ho sice na okresním sekretariátu sociální demokracie ve Varnsdorfu, ale to už se blížil červen 1948 – okamžik "sloučení", ve skutečnosti pohlcení sociální demokracie komunistickou stranou.

Do tohoto období se datuje i příhoda, pro Loewyho typická: ze sekretariátu ČSSD vzal po sloučení předtištěné obálky a k adrese a logu ČSSD dal dotisk: „Násilnou likvidaci nikdy neuznáme. Nikdy! Byli jsme před KSČ, budeme i po ní. Pohřebení stokrát vstaneme zas.“ – a rozesílal je.

Ne protistátní, ale protikomunistický

Násilným sloučením sociální demokracie s KSČ přišel Loewy o práci v sekretariátu, pro komunisty byl nepřijatelný. Našel si práci jako úředník u Souhrnné likvidační správy průmyslových podniků ve Chřibské a s přáteli vydával a rozšiřoval letáky, nejprve pod názvem Hlas svobody, později Listy svobody. Jako vydavatele uváděli Hnutí Jana Masaryka – složku III. národního odboje.

Dohromady vyšlo asi šest nebo sedm čísel v celkovém nákladu téměř 2500 kusů, které rozšiřovali v Děčíně, Liberci a Praze – například při sokolském sletu v létě 1948 nebo v den pohřbu Edvarda Beneše. Neopatrnost způsobila, že na celou akci se brzy přišlo a v listopadu 1948 byli Jiří Loewy a jeho společníci zatčeni.

Coby osmnáctiletého jej odsoudili za sdružování proti státu a šíření poplašné zprávy k šesti letům odnětí svobody. V podstatě měl štěstí: byl totiž souzen ve skupině s národním socialistou Jiřím Frankenbuschem z Rybniště, se kterým letáky rozmnožoval, a u kterého byly při domovní prohlídce nalezeny dvě zbraně a náboje. Frankenbusch ale uprchl do Kanady. I tak je pravděpodobné, že za podobnou aktivitu byl Loewy o dva, tři roky později dostal doživotí, ne-li trest smrti.

Loewyho leták Listy svobody, který jej v roce 1948 přivedl do vězení|foto: Ústav pro studium totalitních režimů

Při výsleších se Loewy podle všeho choval statečně – z protokolů vyplývá, že například prohlásil: „Činnost, kterou jsem prováděl, nepovažuji za protistátní, nýbrž výlučně za činnost namířenou proti KSČ. Považoval jsem za svou povinnost i za změněné politické konstelace hájit dál tytéž ideje, o které jsem usiloval v době své činnosti v sociální demokracii.“

Z vězení do emigrace

Loewy byl postupně vězněn v České Lípě, na Pankráci, Borech a Mírově a přes tři roky v táborech jáchymovských dolů, kde onemocněl se štítnou žlázou. V květnu 1953 byl jako těžce nemocný propuštěn na amnestii a dva roky žil doma coby invalidní důchodce bez přiznaného invalidního důchodu.

Naplno pracovat mohl až od roku 1955. Byl nejprve zásobovačem v severočeských textilkách a v roce 1960 se stal redaktorem závodního týdeníku Přást v Benešově nad Ploučnicí. Zároveň byl dopisovatelem krajských novin Průboj v Ústí nad Labem, spolupracovníkem Československého rozhlasu Ústí nad Labem, psal pro Rudé právo, Mladou frontu, Práci nebo Mladý svět.

V letech 1967 až 1969 byl tiskovým mluvčím oborového ředitelství Bavlnářského průmyslu v Hradci Králové. Doplnil si i vzdělání: v letech 1960 až 1962 absolvoval Krajskou školu žurnalistiky v Ústí nad Labem a v roce 1965 zakončil tříleté studium Večerní univerzity marxismu-leninismu v Děčíně, s vyznamenáním.

Jenže šedesátá léta, období uvolnění ve společnosti, skončila okupací Československa armádami Varšavské smlouvy. Rok po okupaci, 12. srpna 1969, odcestoval Loewy s manželkou a dvěma dětmi (devítiletou Danou a čtyřletým Jirkou) do Rakouska a později do Německa. Do Husákova Československa už se nevrátil. V letech 1970 až 1988 pracoval pro koncern Akzo v Arnhemu a později ve Wuppertalu – dvanáct let jako redaktor tříjazyčného technického magazínu, později jako šéfredaktor podnikového měsíčníku.

Rozsudek na manželi Loewyiovými za jejich odchod do exilu v roce 1969|foto: Ústav pro studium totalitních režimů

Novinář v exilu

V exilu Loewy nezahálel. V roce 1978 se stal vydavatelem a šéfredaktorem exilového Práva lidu, v němž tiskl příspěvky stovek českých autorů, mimo jiné Josefa Škvoreckého, Karla Kyncla, Václava Havla, Jiřího Gruši nebo Václava Černého. Loewyho Právo lidu je neprávem opomíjené, protože co do kvality šlo o časopis srovnatelný se Svědectvím Pavla Tigrida.

Jak hodně Loewyho činnost v exilu iritovala pražskou Státní bezpečnost, svědčí dokument z léta 1985, kdy StB připravovala proti Loewymu diskreditační kampaň. Detailně studovala všechny informace, které měla k dispozici, včetně životopisu (zjevně ve snaze zjistit, zda v době okupace nebyl Loewy členem nějaké mládežnické nacistické organizace), ale nakonec byla akce zastavena. Nenašlo se nic.

Loewy se po roce 1990 pravidelně vracel do Československa. Po zastavení Práva lidu se nakrátko stal vydavatelem a šéfredaktorem čtvrtletníku Pól-revue bez hranic, žil střídavě ve Wuppertalu a v Praze a od konce 90. let publikoval komentáře a fejetony v deníku Lidové noviny. Spolupracoval také jako nezávislý publicista s dalšími médii (s Českým týdeníkem, s týdeníkem Reflex, s deníkem Práce; v zahraničí s mnichovským měsíčníkem Die Brücke, s českou redakcí Deutsche Welle v Kolíně nad Rýnem a s několika exilovými periodiky v Kanadě a Švýcarsku).

Muž, který tu chybí

Jiří Loewy byl v exilu aktivním sociálním demokratem. V letech 1974 až 1995 byl členem ústředního výkonného výboru a později i členem představenstva strany, mezi roky 1989 až 1995 byl ústředním tajemníkem sociální demokracie v exilu. Detailně by mohl vyprávět o řadě vleklých sporů, kterými byla činnost exilové ČSSD poznamenána (významnou roli zde hrála otázka spolupráce s bývalými komunisty, kteří emigrovali po roce 1968).

Konflikt v exilové ČSSD se projevil i při obnově československé sociální demokracie, kdy se vytvořily dva soupeřící proudy. „Vůči domácí straně jsme byli tři roky v ostré opozici. Teprve Miloš Zeman nabídl smír mezi exilovou ČSSD a stranou Lidového domu,“ napsal Loewy. Aktivně se zasazoval za česko-německé smíření.

V roce 1998 prodělal dvě těžké operace, v říjnu 2002 mu Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy o Českou republiku. Obdržel také Cenu Ferdinanda Peroutky a byl držitelem Pamětní ceny Wenzla Jaksche. Zemřel 1. ledna 2004 ve Wuppertalu po těžké nemoci. Publicista Bohumil Doležal po jeho smrti napsal: „Jiří Loewy představoval ve své osamělosti lepší, vlídnější, slušnější tvář české sociální demokracie. O to víc bude chybět.“

Životní příběh Jiřího Loewyho vám přiblíží historik Eduard Burget v pořadu Portréty, který vysílá Český rozhlas Plus ve čtvrtek 23. července 2015 ve 20:10 hodin.