Jiří Leschtina: Zrůdný památník na Cínovci

Už tato formulace dokresluje perfidnost celé akce. Co mají společného strážci hranic předválečného Československa, čelící hlavně pašerákům, s ozbrojenou složkou komunistického ministerstva vnitra, která má na svědomí životy nevinných občanů, toužících uniknout přes zadrátované hranice do svobodného světa?

Naprosto nic. A je urážkou lidí, kteří sloužili masarykovské demokracii, že se sešli s poúnorovou Pohraniční stráží na jedné pozvánce. Zvlášť když jde o pozvánku spolku nad jiné pochybného.

Soudruh generál

Čtěte také

Pohraniční stráž byla součástí totalitního aparátu. Sympatii k tomu cítit nemůžu, říká Adam Drda

Kromě oslavování vražedného systému ochrany hranic vzývají jeho členové na svých akcích Putina, brojí proti Evropské unii a NATO. Na jejich shromážděních vystupuje například neskrývaně proruský senátor Jaroslav Doubrava nebo představitel krajního stalinistického křídla KSČM Josefa Skála.

Na jejich schůzích byl nad pódiem k vidění i portrét dlouholetého velitele Pohraniční stráže, generála Františka Šádka, s nápisem: „Soudruhu generále, Váš rozkaz k ochraně státních hranic Pohraniční stráž splnila.“

Připomeňme, že tento generál mimo jiné nařídil pohraničníkům v roce 1978 střílet na autobus, který unesli bratranci Barešovi při pokusu o útěk do Západního Německa, kdy vojáci zastřelili zcela nevinného řidiče autobusu.

Historická pravda

Smutnou pointou pak už je, že Klubu českého pohraničí, před jehož extremismem varuje BIS i ministerstvo vnitra, poslal v roce 2017 zdravici prezident Zeman a poděkoval mu za hájení historické pravdy.

Je to ale právě historická pravda, která na akcích klubu zmírá pod nánosem glorifikace Pohraniční stráže. Na nich se neuvádí hrůzná statistika, podle které pohraničníci zastřelili 145 lidí, dalších 150 zahynulo při překonávání elektrického zařízení hranic nebo utonulo v pohraničních řekách.

Zato členové klubu vždy a všude uctívají památku „padlých ochránců hranic“ – to je ovšem ideologicky pokřivený historický výklad. V ozbrojeném střetu s takzvanými „narušiteli hranic“ ve skutečnosti padlo jedenáct vojáků. Dalších téměř šest stovek vojáků zemřelo při dopravních nehodách, při výcviku – anebo spáchali sebevraždu.

Na Pohraniční stráži byla zvlášť hrůzná ta skutečnost, že v ní museli povinně sloužit mladí muži, které nahnali na hranice a nařídili jim střílet na vlastní lidi. Právě na hranicích tak totalitní režim pokračoval prakticky až do svého pádu ve vraždění, které se v padesátých letech odehrávalo ve věznicích a na popravištích. Oběťmi už nebyli jen opoziční politici, kulaci, kněží a další občané, které režim označil za třídní nepřátele. Ale i obyčejní neozbrojení lidé, kteří jen chtěli naplnit jedno ze svých základních práv – na svobodu pohybu.

Jiří Leschtina|foto:Radko Kubičko, Český rozhlas

Právě tuto historickou pravdu by nám měl připomínat zrůdný památník, který na Cínovci vztyčili komunističtí lampasáci a fízlové ve vzkříšené naději, že čas na jejich satisfakci už přichází.

Autor je publicista