Jiří Leschtina: Italské hrany zvoní i nám
V rámci oživující se evropské solidarity německé spolkové země jako Sasko, Bavorsko, Porýní-Vestfálsko a další přijímají ve svých nemocnicích na jednotky intenzivní péče pacienty z Itálie, jejichž stav vyžaduje připojení na plicní ventilátor.
A právě při pohledu na to, jak se náš západní soused rozhodl vypomáhat, dokud bude mít volné kapacity, přetíženým italským nemocnicím, se vynořuje otázka.
Čtěte také
Nemělo by se do pomoci nakaženým z Lombardie, kterým hrozí udušení, zapojit i Česko? Vždyť vláda nás ujišťuje například slovy Ladislava Duška z Ústavu zdravotnických informací, že co se týče lůžek akutní péče „disponujeme robustní volnou kapacitou“.
Pokud naše kolegyně Lída Rakušanová ve svém komentáři dospívá k závěru, že zapojení Česka do takové solidarity lze vyloučit „s pravděpodobností hraničící s jistotou“, je na tom hodně ponuré pravdy. Vždyť žijeme v zemi, jejíž vláda vyhlásila moratorium na přijetí byť jediného uprchlíka z válečných zón a bezcitného cynismu se drží i v případě osiřelých dětí z utečeneckých táborů.
Jenže půjde odmítavý postoj naší vlády tak daleko i v případě Evropanů s pasy EU? A zvláště pak Itálie, která schytala první náraz a nemohla odhadnout agresivitu pandemie? A vlastně nám a dalším zemím svými ne vždy zaviněnými pochybeními a kolapsy snad ještě včas ukázala cestu, čeho se vyvarovat.
Poskytnout šance na přežití
Kromě určitého morálního dluhu, který bychom měli splatit, jsou zde i praktické momenty. Jak upozornil saský premiér Michael Kretschmer: „Lékaři v Sasku se díky nemocným z Itálie mohou naučit, jak při léčbě takovýchto závažných případů nejlépe postupovat.“
Pouhé zmínky, že by se naše země měla zachovat po vzoru Sasů nebo Bavorů, vyvolaly předvídatelné reakce na sociálních sítích ve stylu: Pomáhat ano, ale až budeme mít jistotu, že to neohrozí pomáhajícího. „Jak byste reagovali, až by to lůžko potřeboval váš člen rodiny a ležel by tam cizinec?“ ptá se jeden z diskutérů.
Tak jistě, upatlané lidové mudrosloví „cizinec není našinec“ vždycky zabírá. Ale kdy budeme mít jistotu, že jsme za vodou, a to lůžko už nebudeme pro našince potřebovat? Taky možná až v době, kdy ho už nebudou potřebovat ani Italové.
Čtěte také
Odkud se vlastně bere naše jistota, že se přes všechna opatření nemůžeme ocitnout ve srovnatelně těžké situaci, kdy naše země bude lapat po dechu a žádat pomoc všude tam, kde ještě budou mít v nemocnicích prostor? A třeba i v Lombardii, která už bude mít to nejhorší za sebou.
Kdybychom se odhodlali k pomoci těžce zkoušené zemi, politici by měli co vysvětlovat. Ale copak není posláním politiků být vůdci v čase krizí a dodávat lidem odvahu? A jestli něco může ve společnosti posílit odhodlání a sebevědomí, že zvládneme vlastní problémy, tak zjištění, že byť sami v mizérii, jsme schopni ve jménu lidskosti a solidarity pomoci někomu, kdo je na tom ještě mnohem hůř.
Rozhodnutí české vlády poslat do Itálie ochranné obleky a zdravotní materiál je jistě cenné. Nejskvělejším projevem naší humánnosti by ale bylo, kdybychom poskytli šance na přežití alespoň několika těžce nemocným z měst a městeček severní Itálie, v jejichž zdech dál nemilosrdně řádí smrt.
A vyslyšeli tak vzdálené zvonění hran umírajícím, které, jak nám připomíná Hemingway, zvoní i nám.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
