Jiří Leschtina: Co nám vzkazují srdce bojovníků z Ukrajiny
„Nesmíme dopustit další Mnichov,“ prohlásil americký demokratický senátor Bob Menendez, když líčil dohodu demokratů a republikánů na tvrdých sankcích vůči Rusku v případě Putinovy invaze na Ukrajinu. Kde jinde by měl senátorův apel rezonovat silněji než v České republice coby dědičce československého státu, který hrál ústřední roli v mnichovském dramatu. Státu, který se se stal obětí tragického omylu západních velmocí, že zabrání válce obětováním Sudet německému diktátorovi.
Z Ukrajiny k nám v těchto dnech proniká atmosféra předválečné mobilizace. Dozvídáme se o morálním odhodlání civilního obyvatelstva bránit po boku armády v případě napadení zemi proti agresorovi.
Čtěte také
A kde jinde by mělo tohle nepatetické národní vzepětí na obranu svobody nalézat silnější porozumění a podporu než na území bývalého Československa s jeho historií mobilizačního vzepětí v květnu 1938. Ale také následného šoku z mnichovského ortelu a jeho ničivého dopadu na osud masarykovské první republiky.
To všechno jsou důvody, proč má být postoj nové české vlády k ruské hrozbě a možné invazi Putinových vojsk na Ukrajinu dostatečně rozhodný. A můžeme jen uvítat, že vládní koalice se zorientovala rychle, premiér a ministři vyjadřují jednoznačnou podporu Ukrajině i případným západním sankcím vůči Rusku.
Odvaha, rozhodnost i nadhled
Čtěte také
Působivým vyjádřením našeho postoje může být i únorová cesta ministra zahraničí Jana Lipavského na Ukrajinu, na kterou vyráží s šéfy diplomacií Slovenska a Rakouska. Se svým ukrajinským protějškem chtějí navštívit příhraniční linie přímého dotyku na východě Ukrajiny. To, jak řekl Lidovým novinám analytik bezpečnostního centra Evropské hodnoty David Stuchlík, je „přesně ta podpora, kterou Ukrajinci teď potřebují cítit“.
Zásadní ale bude, jak vláda zareaguje na vojenské plány NATO na posílení východního křídla Aliance v členských zemích, které přímo sousedí s Ukrajinou. Jak se postavíme k případné žádosti NATO o vyslání vojenských jednotek?
Právě v tomto se ukáže, jak vážně to politické vedení země myslí s aktivní účastí na obraně proti gradujícím imperiálním choutkám Ruska, které, jak říkal Václav Havel, přesně neví, kde začíná a kde končí.
Čtěte také
Vládní koalice bohužel nemůže při výraznějším vojenském angažmá na podporu Ukrajiny počítat se státnickou podporou opozice. Hnutí ANO včetně svého šéfa k sílící krizi na ukrajinsko-ruských hranicích zatím spíš jen opatrnicky mlčí. To je spíš zlověstný než uklidňující úkaz.
Zato Tomio Okamura už rovnou obviňuje vládu, že podporou Ukrajiny zatahuje Českou republiku do války proti Rusku. Mluví o kolaborantech v ministerském kabinetu, nutících armádu fungovat, jak pravil další poslanec SPD Jiří Kobza, „ve službách velmoci za oceánem“. Jak vidno, političtí extremisté v parlamentu hodlají hrát podle kremelského partesu i v napjatých časech, kdy ve hře je suverenita státu, kterou se sami tak často zaklínají.
Ať už se konflikt mezi Ruskem a západním světem vyvine jakkoliv, jedno poučení už nám přinesl. Ve volbách bychom měli více než kdy dříve posuzovat, jestli by naši kandidáti na vrcholné funkce dokázali s odvahou, rozhodností i nadhledem čelit i nejkrizovějším situacím včetně válečného ohrožení. To platí už pro nadcházející prezidentské volby.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
