Jiří Guth-Jarkovský – ceremoniář, obřadník, nebo „obřadnosta“?

10. září 2015
03377857.jpeg

V polovině března 1919 přišla do domácnosti středoškolského profesora a propagátora olympismu Jiřího Gutha obálka z Pražského hradu, z prezidentské kanceláře, a v ní list tohoto znění:

„Podepsaná kancelář klade si za čest sděliti, že z rozhodnutí pana presidenta republiky byl jste oficiálně pověřen vypracováním návrhu ceremonielu, a za tím účelem prosí, abyste si sjednal potřebné informace.“

Profesor Guth byl v té době v českých zemích znám jako vynikající odborník na společenské chování, takže asi volba prezidentské kanceláře nepostrádala logiku.

Byl ovšem postaven před obtížný úkol – měl založit nová ceremoniální pravidla pro hlavu státu, svým způsobem navazující na monarchii, a přitom se od monarchie formálně distancující. Jak později vzpomínal ve svých pamětech, moc to dohromady nešlo.

Monarchismus? Jen to ne!

Guth byl od mladých let zvyklý na šlechtické prostředí, ještě než se stal středoškolským profesorem, působil jako vychovatel na zámku v Ratibořicích ve šlechtické rodině Schaumburg – Lippe.

Byl to muž neobyčejně širokých zájmů (za studií na Karlo-Ferdinandově univerzitě například docházel na varhanickou školu) a poté učil filozofii, matematiku a fyziku.

Dnes je ovšem známý především ve dvou oblastech: jako předseda Československého olympijského výboru (jeho členem byl až do své smrti v roce 1943) a jako znalec etikety.

Vraťme se tudíž k hradním záležitostem: Jak zachovat majestát, ale zároveň nastavit pravidla „po demokraticku“?

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský

Sluhům a lokajům se na Pražském hradě začalo říkat „stolníci“ nebo „zřízenci“ a prezidentská kancelář byla na rozpacích, jak vůbec funkci samotného Gutha-Jarkovského nazvat.

Slovo ceremoniář příliš připomínalo staré císařské časy, takže se oficiálně uvažovalo o titulu „obřadník“, objevilo se dokonce krásné slovo „obřadnosta“. Sám Masaryk oslovoval Jiřího Gutha-Jarkovského prostě „doktore“.

Jaká je funkce paní Alice?

Zcela v rozporu s místními poměry si Guth sám na tituly nepotrpěl a honba za nimi mu připadala komická, notabene ve státě, který zrušil tituly šlechtické. („Ale co teď máme radů všelijakých a presidentů a přednostů všech druhů..., až ouzko z toho.“)

Ostatně dodnes jsme se této touhy po často rychle vykvašených titulech a jejich bezhlavého uctívání nezbavili.

Stejně inspirativní je číst v Guthových pamětech historku o tom, jak často se na něj obraceli známí i neznámí lidé, aby jim obstaral „nějaké to místo na ministerstvu“ – prý jedno jaké a jedno na kterém.

Jiří Guth-Jarkovský pobyl jako ceremoniář na Pražském hradě jen do roku 1925, pak se odebral na zasloužený odpočinek.

Jeho odchod pravděpodobně uspíšily spory s prezidentovou dcerou Alicí, která se stále víc dostávala do role první dámy, aniž pro to byly jakkoli oficiální (resp. ceremoniální) důvody.

Paměti Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského vydané ve 20. letech stojí dodnes za to číst, už jen kvůli poznání, jak to v zákulisí prezidentské kanceláře chodilo.

Ovšem jeho zřejmě nejpopulárnějším a dodnes velmi živým dílem je samozřejmě Společenský katechismus.

Ovšemže ho nelze brát doslova, je to spíš jakýsi – skvěle a na mnoha místech s laskavou ironií sepsaný – bedekr, jak se ve společnosti vyhnout efektu slona v porcelánu.

Ať už v jakékoli situaci a v jakékoli společnosti, Jarkovský se věnuje mnoha oblastem života od provozu v elektrické dráze až po poslední věci člověka.

Mezinárodní olympijský výbor, druhý zleva stojí Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, vpravo sedí Pierre de Coubertin, 1896

Obcovati s lidmi… aniž třeba sbližovati se

Podstatné také bylo, že Guth-Jarkovský nebyl pokrytec, aby po každém vyžadoval bezmeznou toleranci a jakousi automatickou náklonnost ke všem lidem, které člověk za den nebo za život potká.

O přirozenosti člověka si nedělal iluze: V přednášce natočené na desky firmy Pathé v roce 1929 kromě jiného praví, že „v přirozenosti člověka převládá nedůvěra, závist, sobectví, zloba, zištnost, neurvalost, bojechtivost, ba i ukrutenství“.

Guth-Jarkovský ovšem apeluje na to, abychom tuto „výbavu“ každý sám za sebe potlačovali a s pomocí svých dobrých vlastností se snažili smysluplně a pokud možno elegantně proplouvat mezi lidmi nejrůznějšího ražení.

Guth-Jarkovský jde dokonce tak daleko, že slušné chování mezi jednotlivci doporučuje i jako vhodný model pro politická jednání a doufá v tomto směru v dorozumění mezi státy a národy.

Což byla myšlenka ušlechtilá, ale asi bychom dodali, že zásady Gutha-Jarkovského jsou v této oblasti podmínkou většinou nutnou, často nikoli dostačující.

Celé Portréty o Jiřím Guthovi-Jarkovském si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v audioarchivu.

Spustit audio
autor: Jan Sedmidubský