Jiří Berounský: My a střední Evropa

Lze chápat, i když už obtížněji, český postoj – že totiž migraci občanů z Asie a Afriky by se mělo čelit zlepšením podmínek na místě, aby už k migraci nedocházelo.

Čtěte také

Ondřej Houska: Česko spor o kvóty prohrává, nic jiného ani nemohlo čekat

Co už ale nelze chápat, je odmítání uprchlíků, kteří už přišli a jsou v Evropě. To znamená v jižních státech Evropy, zejména pak v Řecku a Itálii. A právě odmítnutí této solidarity se zmíněnými státy Evropské unie se stalo předmětem žaloby Evropské unie na Českou republiku, Maďarsko a Polsko.

Uvedené tři státy se svého času nechtěly k uvedenému mechanismu kvót připojit, mimo jiné i s argumentem, že rozhodování v záležitostech týkajících se vnitřní bezpečnosti je v kompetenci každého státu.

Evropské právo se trochu liší od našeho. Něco jako prvoinstanční verdikt vynesla generální advokátka Soudního dvora Evropské unie. Zmíněné státy porušily právo, když odmítly tehdejší kvóty. Finální verdikt ovšem vynese až soud Evropské unie. Ono stanovisko Česká republika nyní zkoumá. Je však třeba vyčkat na rozhodnutí soudu, které na rozdíl od výroku generální advokátky bude definitivní. To alespoň píšou Lidové noviny.

Česká republika je již delší dobu ve velmi obtížném postavení. Lze chápat, že Visegrádská skupina jako celek se svými zhruba šedesáti miliony obyvatel má určitou váhu v jednáních Evropské unie. A že my jako Česká republika bychom jen obtížně prosazovali jakékoli opatření v Evropské unii, která má kolem pěti set milionů obyvatel.

Jiné Česko

Čtěte také

Visegrád musí být zničen. Je nejvyšší čas, aby se seskupení rozpadlo, vyzývá Kocáb

Na druhé straně je třeba vnímat (a ministerstvo zahraničí i jiní politici to jistě ví), že jsme díky své tradici podstatně jinou společností než Polsko a Maďarsko. To by možná nevadilo. Co je ovšem horší – kromě oněch dávných tradic nemohou se oba zmíněné státy v moderní historii pochlubit zrovna demokratickými postoji, což bychom my Češi a tehdejší Čechoslováci měli reflektovat.

Když se schylovalo ke druhé světové válce a existovaly chabé pokusy o vytvoření protihitlerovské koalice, podepsalo, již v roce 1934, Polsko smlouvu s Hitlerem a Maďarsko fungovalo jako vysloveně fašistický stát. A oba státy se v kritických letech po Mnichovu na Československo vrhly a dobře se přiživily. To by dnes možná také nemělo vadit.

Jiří Berounský|foto: Radko Kubičko

Co ale vadí, to jsou autoritářské tendence, které v obou státech vznikají a panují. Ty nejsou příliš nepodobné těm z 30. let minulého století a nás – řečeno lidově – zbytečně hází do jednoho pytle „s těmi věčnými nespokojenci z Východu“.

Vyřešit ono dilema naší existence v Evropské unii, to odpovědným politikům nezávidím.

Autor je publicista