Jiří Berounský: Antická tragédie české politiky pokračuje
Naše politická skutečnost stále připomíná antickou tragédii.
Závažnost zásadního politického sporu totiž zůstala stejná, i když to tak nevypadá. To zdánlivé uklidnění, které nastalo po kandidatuře Zaorálka na ministra kultury, znovu ukázalo sílu hlavních herců.
Čtěte také
Kteří to jsou? Prezident, předseda vlády a předseda České strany sociálně demokratické, která je koaliční vládní stranou. Jako deus ex machina vystoupil se svou rezignací na post ministra Michal Šmarda.
Ovšem proč? Hamáček jej stále prosazoval jako jediného nominanta své strany, ale stále se nic nedělo. Prezident Šmardu nechtěl, i když mohl těžko vědět cokoliv o jeho schopnostech a plánech v oblasti kultury a předseda vlády jej jako nominanta koaliční strany navrhl. Po schůzce předsedy vlády s prezidentem se ovšem stal nominant koaliční strany pro předsedu vlády náhle a neočekávaně nepřijatelným, takže ten odstoupil. To je prozaické popsání dané situace, která se tím uspokojivě vyřešila.
Jenže politicky důležité je pozadí celé záležitosti, v níž o ministra kultury vůbec nešlo. Šlo totiž o rozložení sil na našem politickém poli. Prezident znovu prosadil svou vůli, znovu ponížil předsedu sociální demokracie, předseda vlády udělá, co prezident řekne, i kdyby tím popřel a naprosto obrátil své předchozí rozhodnutí a slovo.
Návrat do roku 1948
Protože prezident před časem prohlásil, že současného předsedu vlády při případné vládní krizi podpoří a znovu jej bude jmenovat premiérem. Proto předseda vlády udělá cokoliv, co si přeje prezident.
Čtěte také
A předseda sociální demokracie? Ten sice může říkat, že přítomností sociální demokracie ve vládě neumožní tato strana přítomnost ve vládě okamurovcům a pravděpodobně tomu tak skutečně je. Jenže voliče si touhle racionální úvahou nezíská, protože racionální úvaha je to poslední, čím se drtivá většina voličů při volbě řídí.
Ve skutečnosti je to další Hamáčkova prohra ve sporu s prezidentem, který – podle mého názoru – chtěl hlavně prosadit svůj názor. Ale v očích oněch více než 50 procent občanů, kteří mu podle agentury STEM důvěřují – není přece on žádný potížista. Přece ví, co dělá, nějaké právnické kličky a paragrafy ústavy nejsou pro něho směrodatné.
Konečně máme prezidenta, říká oněch víc než 50 procent občanů, který rozumí obyčejným lidem a ti ho proto také při minulé volbě volili a budou ho vždycky podporovat. A tak jsme se oklikou takřka vrátili do roku 1948.
Prezident prohlásil, že dalšího nominanta podpoří, i když vztahy Zaorálka s prezidentem jsou velmi relativní. Zaorálek byl totiž údajně jedním z poslanců, kteří nepodpořili Zemana v prezidentské volbě v roce 2003. Na druhé straně Zemanovi jistě konvenuje Zaorálkův pozitivní vztah k Číně, když ten před časem – podle Lidových novin – prohlásil, že Tibet je neoddělitelnou součástí Číny a odsoudil svého vládního kolegu Hermana za přijetí dalajlámy.
Doufejme alespoň, že to je to jediné, co mají, nebo měli společného a že se Zaorálek nestane dalším vazalem prezidenta.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
