Jindřich Šídlo: Před 20 lety zemřel Karel Kryl

Karel Kryl byl pro mou generaci, narozenou až po jeho odchodu do exilu, něco jako velké rodinné tajemství, které se přechovávalo v podobě jedné magnetofonové kazety s jeho písněmi.

Byl kdesi strašně daleko, až v Mnichově, kam dnes dojedete za tři hodiny po dálnici, tenkrát to ale vypadalo jako naprosto nepřekonatelná vzdálenost. A taky byla. Zpětně si uvědomuji, že se mi tehdy trochu pletl s Ivanem Medkem, dalším mysteriózním hlasem ozývajícím se z obdobně nekonečně vzdálené Vídně na vlnách Hlasu Ameriky.

A pak přišel 3. prosinec 1989, Koncert pro všechny slušný lidi ve Sportovní hale, kam se dostavil pomenší chlapík, aby při jedné ze svých nejslavnějších písní oznámil, že tam chvíle, „až jednou se vrátím“, je tady. Jsem rád, že jsem to mohl vidět, protože to považuji za jeden z nejsilnějších momentů celého převratu.

Nechci vůbec předstírat, že bych byl krylolog, takže popis následné Krylovy deziluze z prvních porevolučních a její důvody nechám informovanějším.

Nicméně, musím se přiznat, že už začínám být poněkud nervozní z nekonečné vlny úvah, jak nám dnes Karel Kryl chybí a jak by se k naší realitě asi stavěl dnes – i když mě zaujala úvaha mého redakčního kolegy a autora knihy o Karlu Krylovi Půlkacíř Miloše Čermáka, který je přesvědčen, že by písničkář ovládl sociální sítě a denně do desetitisíců svých followerů hustil své pravděpodobně dost depresivní úvahy o stavu světa.

Je to zajímavá hra na alternativní historii, jenže je to jako vždycky, když se o něco takového pokoušíme. Je to jen hra. Dva roky po Krylově smrti zněla jeho poslední hodně smutná píseň Demokracie rozkvétá na mítincích sociální demokracie na autobusovém turné Miloše Zemana „Zemák“.

Miloš Zeman tvrdí, že Kryl tu nahrávku osobně přinesl do Lidového domu a není důvod mu nevěřit, protože Kryl skutečně vystupoval na akcích ČSSD, například při poslední oslavě státního svátku ve společném Československu, 28. 10. 1992.

Jen je k tomu potřeba dodat jeden detail, který to trochu zasadí do dobové atmosféry: Písničku, v níž se zpívá o těch, co lidi vyhazovali z práce, pouštěl vždy na konci mítinků jistý Miroslav Šlouf, tehdy ještě nepostradatelný tajemník Miloše Zemana a ještě předtím špičkový představitel komunistické moci, kvůli níž Kryl strávil dvacet let svého života v exilu.

A už vůbec netušíme, co by si Kryl asi tak myslel a zpíval o letech opoziční smlouvy, když si vzpomeneme na další verš té písně, že ti, co „kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou“.

Karel Kryl zemřel před dvaceti lety, v březnu 1994, tedy v časech, kdy všechny skutečně těžké zkoušky 90. let na Česko ještě čekaly. Úvahy, jak a proč dnes nám všem chybí, mi při vší úctě připadají mimo a zbytečné.

Protože stejně jako málokdo čekal takový Krylův obrat ke skepsi hned na začátku 90. let, nemůže mít ani ponětí, co by s ním udělaly další roky a kam by ho názorově posunuly. Protože těch překvapení, která nám život u mnoha lidí připravil, je tolik, že odhadovat názory zrovna u Karla Kryla, mi přijde mimořádně troufalé.

Nicméně kdyby ta šance, o níž mluví Miloš Čermák, byla, na twitteru i facebooku bych se k odběru Krylových komentářů určitě přihlásil.