Jindřich Šídlo: Den, kdy okupanti začali odcházet, ale nikdo to ještě nevěděl

Jindřich Šídlo
Jindřich Šídlo

Jednadvacátého srpna 1988 byla neděle. Ulicemi už zjevně chátrající Prahy procházelo pár turistů, pouhý zlomek v porovnání s dnešním stavem.

A socialismus v okupovaném Československu pozvolna vstupoval do své poslední kompletní sezony.

Rok 1988: Dvacet let poté. „Rušivé akce v Praze“ k výročí srpnové invaze

Petr Placák čte prohlášení na demostraci v roce 1988

„Rušivé akce v Praze“ – pod tímto titulkem psalo Rudé právo 22. srpna 1988 o demonstraci tisícovek obyvatel Československa, kteří si v neděli 21. srpna 1988 připomněli v centru Prahy dvacet let od začátku okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy.

Na první pohled tomu nic moc nenasvědčovalo. Změny postupující zeměmi východního bloku se v Praze omezily na výměnu stárnoucího Gustáva Husáka v čele KSČ tragikomickou postavou Miloše Jakeše. Pražský výbor KSČ začal v dubnu 1988 řídit tvrdou rukou všeobecně nenáviděný hardliner Miroslav Štěpán.

Ale tehdy, v neděli 21. srpna 1988, se něco zlomilo. Nebo aspoň nalomilo. Poprvé po 19 letech všeobecného strachu a apatie vyšli lidé do ulic. Ne těch pár set signatářů Charty 77, na jejichž šikanování se komunistická Státní bezpečnost soustředila poslední dekádu. Ulicemi Prahy překvapivě dlouho pochodovalo možná deset tisíc lidí - i sama Československá televize oznámila čtyři tisíce účasníků, takže ona desítka je ještě konzervativní odhad.

Demonstraci přitom nesvolali lídři opozice v čele s Václavem Havlem, ale nezávisle na sobě Nezávislé mírové sdružení a České děti, ilegální organizace vedené nejmladšími členy tehdejšího disentu: Hanou Marvanovou, Tomášem Dvořákem a Petrem Placákem.

Otevírat oči generacím, které ztratily naději

Mladší ročníky to možná překvapí, ale v té době se hromadné akce nesvolávaly přes Facebook, ovšem ani přes mobilní telefony a dokonce ani pevné linky, které lidé jako Placák buď neměli, anebo je samozřejmě odposlouchávala tajná policie. Musely stačit letáky tištěné na ukrývaných cyklostylech a charismatický hlas Ivana Medka z Vídně na frekvenci Hlasu Ameriky.

Všechno zařídila neschopnost komunistického režimu, říká o Palachově týdnu Petr Placák

Petr Placák

Před 25 lety chtěla opozice uctít památku Jana Palacha. K nenápadné akci se nakonec připojily tisícovky lidí. O organizaci protestních akcí na začátku roku 1989 mluvil ve Dvaceti minutách Radiožurnálu historik a spisovatel Petr Placák.

Režim tehdy situaci podcenil - jak vzpomíná Petr Placák, než dokázali z vnitra povolat Pohotovostní pluk v bílých helmách, zněla několik hodin po ulicích Prahy hesla, s nimiž sice souhlasila většina národa, ovšem nahlas se prostě neříkala.

21. srpen 1988 byl datem, kdy komunismus v Československu definitivně vstoupil do fáze závěrečného rozkladu. Menší demonstrace se konaly již předtím, v prosinci 1987 na Den lidských práv a Svíčková demonstrace v březnu 1988 v Bratislavě.

Srpen před 30 lety ale odstartoval sérii protestů, která přes 28. říjen 1988, první a poslední povolenou manifestaci na Škroupově náměstí v prosinci 1988, Palachův týden a znovu „srpen“ a „říjen“ dospěla až k 17. listopadu 1989. Režim byl přitom stále brutálnější, nervoznější a dělal zjevné chyby.

Lída Rakušanová: Národní vyprávěnka o pražském jaru

Okupace Prahy sovětskými vojsky v roce 1968

Invaze vojsk Varšavského paktu do Československa, od níž uplyne 21. srpna půl století, se podle Centra pro výzkum veřejného mínění zapsala do paměti 76 procent Čechů a 61 procent Slováků jako to nejhorší, co se ve 20. století stalo.

Velmi tvrdé potlačení Palachova týdne v lednu 1989 a poslední uvěznění Václava Havla přinesl zcela nečekanou reakci v podobě petice za jeho propuštění, kterou najednou začali podepisovat i lidé z šedé zóny a populární, do té doby loajální, umělci z televizních obrazovek.

A ještě mnohem víc se jich připojilo k navazující petiční akci, Několika větám. Když z Hlasu Ameriky zaznělo i jméno Hany Zagorové, bylo jasné, že se konec blíží. Rok předtím by v něco takového nemohli doufat ani radikálně nejoptimističtější členové opozice.

Bylo vydání petice Několik vět podle vás naivita, nebo hrdinství?

Několik vět

29. června uplynulo 25 let od doby, co rozhlasové stanice Svobodná Evropa, BBC a Hlas Ameriky odvysílaly výzvu Václava Havla, Alexandra Vondry, Jiřího Křižana a Stanislava Devátého později známou jako Několik vět.

V Polsku už proběhly v červnu 1989 první polosvobodné volby, o čtyři měsíce později padla Berlínská zeď a nakonec domino dorazilo i do Československa. Komunismus se nezhroutil jen kvůli demonstracím, na něž chodilo až do listopadu 1989 maximálně pár tisíc lidí. Ale ti, kteří přišli i za cenu rizika rány obuškem nebo i několika měsíců za mřížemi, jeho pádu zcela jistě dopomohli, protože otevírali oči ostatním generacím, které po roce 1968 ztratily naději.

A i když to ještě v srpnu před 30 lety nikdo netušil, ona předposlední prázdninová neděle roku 1988 jim ji začala pomalu vracet.