Jindřich Šídlo: David Rath, symbol zmatené doby

Ale bude to od té doby poprvé, kdy při svém výročí bude moci David Rath o budoucnosti přemýšlet optimističtěji než s výhledem na mnoho dalších let strávených ve vězení.

Všechno se pro Davida Ratha i celé Česko změnilo v půlce května 2012, kdy si jedno pondělí večer policie pro středočeského hejtmana a nejhlasitějšího opozičního poslance přišla k domku jeho přátel Kateřiny Pancové a Petra Kotta v Rudné u Prahy.

Veřejnost – a média, abychom se úplně nezbavovali odpovědnosti – konečně dostala, co chtěla: první velkou rybu vyhlášeného lovu na korupci. Bylo na čase: lidé ve volbách roku 2010, v těch komunálních ještě možná zřetelněji, než ve sněmovních, dali najevo, že už toho mají plné zuby a že nehodlají v době ekonomické krize platit ze svých daní nejen veřejné služby, ale taky provize za tyhle služby na Kajmanských ostrovech, jachty v Chorvatsku a – slovy pražského mága Romana Janouška – své úředníky za to, aby ve správnou chvíli „přivřeli oko“.

A David Rath se svou krabicí se sedmi miliony vypadal jako neprůstřelný případ, který bude definitivně vypořádán tak maximálně do roka. Mimochodem, je docela zajímavé vzpomenout si na tehdejší reakci špiček ČSSD, které zpočátku ještě mluvily o podezřelé aktivitě policie vůči opozičnímu poslanci. Jenže pak si i sociálně demokratičtí delegáti v imunitním výboru sněmovny přečetli Rathův spis – a ČSSD se od Ratha rychle odtáhla.

Jde přece o systém

David Rath v Hostivici|foto: Kateřina Havránková

Muž, který musel mít ambice stát se jednou premiérem, zůstal sám v roli prominentního obviněného, posléze obžalovaného a dokonce i nepravomocně odsouzeného. Teď vůbec nejde o to, jestli je David Rath vinen nebo ne, to klidně přenecháme soudům, které to za několik let možná definitivně vyřeší.

Jde o to, že ani Rath, svého času nejopovrhovanější politik v zemi, není povinen nechat se odsoudit, protože na to publikum čeká. Má právo na spravedlivý proces, v němž se může hájit, jak sám uzná za vhodné. Což jsme koneckonců poznali.

David Rath byl ve své disciplíně „bojujeme s korupcí“ prvním závodníkem na trati, a tak jeho případ provázely nejrůznější přešlapy a karamboly. Například nekonečná, rok a půl trvající vyšetřovací vazba, odkud jej nakonec v listopadu 2013 dostal až Ústavní soud.

A teď ono rozhodnutí Vrchního soudu, které – zatím nikoliv definitivně – shodilo žalobcům 80 procent důkazů ve formě zejména prostorových odposlechů. Tohle je tedy skutečně vážný problém: korupce, snad jediný zločin výhodný pro obě strany (tedy s výjimkou těch, co to platí), se odhaluje a soudí nesmírně obtížně. Nechceme, aby soudy povolovaly odposlechy automaticky jen na základě toho, co jim předloží policie a státní zástupci, zvlášť, když nemáme jistotu, v jakých novinách a v jaké podobě se kdy odposlechy zjeví.

Ale zároveň bychom měli vědět, že bez odposlechů se organizovaný zločin, k němuž zcela jistě patří i gangy s politickým krytím vybírající výpalné z každé veřejné zakázky, odhalit a usvědčit nedá.

David Rath nasedá do limuzíny a odjíždí z pražské Spiritky|foto: Filip Jandourek

Jde vlastně o jediné: nakolik mohou Češi věřit svým soudům, že rozhodnutím, které vzbudí takový rozruch, hájí v důsledku i jejich zájmy, i když se jim to teď zdá neuvěřitelné. Je to vlastně jen další krok v celém tom dlouhém a obtížném příběhu, který případem Davida Ratha začal: po efektních zatčeních, obviněních a obžalobách začínají rozhodovat soudy.

Pokud věříme, že policie i státní zastupitelství po letech dělají svou práci řádně, měli bychom tuhle presumpci důvěryhodnosti – se vší ostražitostí, kterou si to žádá - aspoň na začátku poskytnout i soudcům. Nejde o Ratha. Jde o systém, který je přece mnohem důležitější.