Jindřich Šídlo: Co všechno musela kvůli nám ČSSD vytrpět

4. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček

Mezi zcela nepřehlédnutelné vlastnosti sociálních demokratů patří již řadu let schopnost předstírat, že v zásadě nemají vůbec nic společného se svou vlastní minulostí, i kdyby to znamenalo jen včerejšek.

A tak se před 20 lety Vladimír Špidla snažil vymazat éru Miloše Zemana, Stanislav Gross pak Vladimíra Špidlu, Jiří Paroubek všechny a všichni po Paroubkovi se zase dokázali tvářit, že neměli nikdy nic společného s ním.

Čtěte také

Vrcholem éry Bohuslava Sobotky se stal během volební kampaně v roce 2017 pochod za vyšší mzdy, v jehož čele kráčeli politici ČSSD poté, co byla čtyři roky hlavní vládní stranou.

Prozatím poslední předseda ČSSD Jan Hamáček tedy jen pokračuje ve stranické tradici, když se nás snaží přesvědčit, že sociální demokraté v podstatě nevládli v uplynulých sedmi letech s Andrejem Babišem (ANO) a pokud vládli, museli se obětovat jen proto, aby s ním nevládnul někdo jiný, kupříkladu ODS, která to sice v roce 2017 po volbách na rozdíl od sociálních demokratů odmítla, ale nebýt hrdinského odporu ČSSD, kdoví, jak by to ještě dopadlo.

„Celou dobu držíme hnutí ANO, aby to celé neutrhlo doprava. A pokud teď chtějí jít doprava, tak to bude bez nás!“ projevil Hamáček svou tradiční verbální statečnost v úterním interview pro Seznam Zprávy.

Strana bez principů, ambicí a sebeúcty

Musel to být neuvěřitelně těžký zápas, který sociální demokraté v posledních letech svedli. Při pomyšlení, co všechno by se mohlo stát, kdyby to náhodou nebyli oni, dokázali snést – v zájmu státu, samozřejmě – příkoří jako nikdo jiný. Když jim prezident odmítl hned na začátku existence tohoto kabinetu v létě 2018 jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, zamračili se, ale vydrželi. Když prezident odmítl o rok později jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu, bylo to pro ně už úplně nesnesitelné – ale vydrželi.

Čtěte také

Skousli i problémy předsedy vlády s jeho trestním stíháním, se střetem zájmů, Tomia Okamuru jako místopředsedu sněmovny, dokonce i koaliční nevěru ANO, které s ODS a SPD prosadilo nejdramatičtější snížení daní z příjmu v historii.

Svou pomyslnou červenou čáru dokázali překreslit každý den, jen aby se náhodou k moci nedostal někdo jiný, mnohem horší… což je mimochodem jedna z klasických definic normalizace. Dokázali vládu schopnou v zájmu voličského jádra hnutí ANO utratit nebo aspoň slíbit poslední korunu, kterou nikdy neměla, udržet, aby se „to celé neutrhlo doprava“.

ČSSD a Jan Hamáček jsou jistě ve velmi složité situaci. Zachraňovat před faktickým zánikem nejstarší politickou stranu v zemi, stranu s mnoha zásluhami o tento stát a o práva a privilegia jeho občanů patrně není sen žádného politika. Sociální demokraté zkoušejí všechno, co je napadne, a příliš velký manévrovací prostor nemají.

Mimochodem, Jan Hamáček vypadal nejpřesvědčivěji v době, kdy si na nic nehrál a loni na jaře v době prvního útoku covidu prostě dělal svou práci – klidně a srozumitelně, což úplně stačilo.

Jindřich Šídlo

Teď ale sociální demokraté zase ukazují to nejhorší, co se může politické straně stát: pohrdání voliči, jejich pamětí a zkušenosti. A možná se jim nakonec podaří zachránit aspoň samu existenci a na podzim ještě jednou proniknou do sněmovny. Dostanou se tam ale jako strana bez principů, ambicí a sebeúcty vhodná jen k tomu, aby dodala pár svých hlasů a tvářila se, že bez ní by to mohl udělat někdo mnohem horší.

Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy

Spustit audio