Ještě k Opočnu

V kauze restituce zámku Opočno a rodu Colloredo-Mansfeldů nedošlo k prolomení restitučních zákonů, jak se domnívají někteří naší politici, ale k prolomení zásad dělby moci, na které je založena naše euroatlantická civilizace. Jakmile moc vlády, Parlamentu, prezidenta, či kohokoliv jiného nemůže být korigována jinými centry moci, jako jsou soudy či média, stává se pro společnost nebezpečná.

Z mnoha důvodů se lze v poslední době oprávněně domnívat, že k něčemu podobnému, tedy velice nebezpečnému, u nás právě dochází. Na veřejnost se dostala zpráva o tom, že došlo k poradě čelních politiků s ústavními soudci, kvůli restitučním nárokům bývalého knížete Františka Oldřicha Kinského. Černé obavy některých politologů z toho, že se do Ústavního soudu dostala řada bývalých politiků a že nové složení tohoto soudu bude ohrožovat jeho nezávislost se už pouhým faktem této schůzky bohužel potvrdila. Ústavní soud budí dojem, že přestává fungovat jako další nezávislé mocenské centrum, ale naopak se podřizuje politickým cílům.

Do médií se rovněž dostal papír ministra vnitra Stanislava Grosse, který nabádal k znovuprošetření restituovaného majetku českých šlechtických rodů. Takovýto příkaz, který předem diskriminuje jakoukoliv skupinu obyvatelstva, je v demokratickém státě naprosto nepřípustný. A ministr Jiří Paroubek zveřejnil, že chystá zákon na zestátňování kvůli výstavbě silnic a dálnic. Místo, aby určil řádná pravidla, jak vykupovat takto zestátňované pozemky, aby občané nemohli být okrádáni, chce pomocí zákona prolomit vztah k soukromému majetku, který v každém právním státě musí být nedotknutelný. Úřady by podle navrhovaného zákona nemusely se stavěním na vyvlastnění majetku čekat. Přeloženo do češtiny. Stát by měl být víc než občan, což je něco, co stará Evropa nezná.

Všechny tyto skutečnosti ale bohužel ukazují jedním směrem, a sice, že stále opakujeme stejné chyby. Už hned po založení Československa, kdy byl dne 16. dubna 1919 vydán takzvaný Záborový zákon, podle něhož byla zabrána veškerá orná půda nad 150 hektarů a nad 250 hektarů ostatní půda bez finanční náhrady, se Československo vystavilo prudké mezinárodní kritice. Zákon totiž postihl hlavně pozemky rakouské, německé a maďarské šlechty. Bývalí držitelé nás žalovali v Haagu a do konce roku 1937 pak kvůli Mnichovské dohodě a přípravám na válku už soudy nefungovaly, byly z celkově zabraných 4 milionů hektarů půdy díky mezinárodním soudním výrokům vráceny téměř 2 miliony hektarů původním majitelům.

Například z britského pohledu bylo Československo rovnostářskou zemí a naše společnost už tehdy směřovala k sociální uniformitě. Proto se v Evropě velice rychle utvořila tehdy silná protičeskoslovenská lobby, která nás začala líčit jako stát, ovládaný konfliktními pokrokáři, kteří se v cestě za sociální vizí nesnesou se sousedy ani s vlastními národními menšinami. Proto byl i Jan Masaryk, jak o tom píše třeba Pavel Kosatík s Michalem Kolářem v jeho životopisném portrétu, v Londýně pro místní politiky vždy trochu podezřelý a přijímaný s nedůvěrou. Jakmile v roce 1925 v parlamentních volbách se s 13 procenty stali komunisté druhou nejsilnější stranou v Československu, byl okamžitě Masaryk povolán na Ministerstvo zahraničí, aby takový nehorázný výsledek voleb vysvětlil.

Anglický ambasador v Československu sir Joseph Addison 9. července 1931 do Londýna poslal následující depeši. Československo je bezpráví, to jest, je to konfliktní země, založená na několika křivdách a udržovaná pokračováním bezpráví a zjevnou nemožností skoncovat s ním bez zmatku, kterému je ve všeobecném zájmu třeba zabránit. Tyto nepříjemné informace o nás mají všichni diplomaté, kteří přicházejí do České republiky nastudované a dokonale je znají. My svým současným chováním jen jejich staré předsudky bohužel potvrzuje.

Spustit audio