Jeruzalém, sporné svaté město

2. leden 2008
Sedmý světadíl

Jeruzalém, muslimům známý jako al-Quds, je mystické a okouzlující město. Leží v izraelském vnitrozemí na pahorkatině, má tudíž chladnější klima a v zimě tam občas i sněží. Od Mrtvého moře je Jeruzalém vzdálen něco přes dvacet kilometrů. Od Tel Avivu ho dělí asi padesát kilometrů. V Jeruzalémě žije asi 732 000 obyvatel. Navštívit Jeruzalém je snem mnohých. Ovšem není zase dobře jet sem s příliš velkým očekáváním, člověk pak může být zklamán...

Známá místa ve skutečnosti nevypadají tak impozantně jako na pohlednicích nebo televizních obrazovkách. Někdy je obtížné až nemožné se k nim dostat, musíte projít několika kontrolami vojáků se samopaly a pak se o pohled podílet se spoustou fotících amerických turistů. Ale někteří lidé v Jeruzalémě zažijí jakési vnitřní procitnutí, tak silné, že tu pro ně zřídili specializovanou psychiatrickou kliniku. Do ní přijdou ti, kteří mají například vnuknutí, že jsou Ježíš Kristus, a pokoušejí se skočit z městských hradeb, a tím dokázat své božství. Anebo ženy, které rozpoznají, že právě ony jsou Panny Marie... K takovým úkazům v Jeruzalémě dochází. A ne zřídka.

Proč tomu tak je? Jeruzalém je Svaté město tří světových náboženství - judaismu, křesťanství a islámu. Přičemž křesťanství a islám mají na světě vůbec největší počet věřících (kolem 1,3 miliardy a jedné miliardy), judaismus má asi 15 milionů přívrženců. Zatímco pro judaismus a křesťanství je Jeruzalém nejposvátnější na celé zeměkouli, pro islám představuje teprve třetí nejsvětější město, po Mekce a Medíně. Proto vyznavači všech tří věrouk chtějí alespoň jednou za život toto místo spatřit.

Staré město Jeruzaléma se - jak jinak - dělí na tři části: židovskou, křesťanskou a muslimskou, z křesťanské se navíc vyděluje část arménská. Město má přibližný půdorys čtverce o hraně délky kolem jednoho kilometru; každá čtvrť zabírá asi čtvrtinu jeho plochy a leží jakoby v jednom z jeho rohů. Kolem dokola vše obepínají mohutné hradby s celkem osmi velikými branami.

Zeď nářků v Jeruzalémě

Ve východním rohu se rozprostírá ono nejposvátnější místo - Chrámová hora, muslimy nazývaná Charam aš-Šarif, rozkládající se na cca 250 x 500 metrech. Podle židovské tradice to bylo právě zde, na hoře Moria, kde chtěl praotec Abraham obětovat svého prvorozeného syna Izáka, aby tím Bohu dokázal svou věrnost. Kolem roku 950 před n. l. na tomto místě vystavěl král Šalomoun na příkaz krále Davida, svého otce a zakladatele židovské státnosti, svatyni, aby do ní mohla být uložena posvátná Schrána smlouvy (deset Božích příkazů vytesaných do kamenných desek). Svatyní byl tzv. první Chrám, velkolepá stavba o rozměrech přibližně 30 (délka) x 10 (šířka) x 15 metrů (výška). Chrám přetrval až do roku 587 př. n. l., kdy byl spolu s celým tehdejším hlavním městem Judska zničen vojskem Nebukadnezara II., vládce Novobabylónské říše. Po nástupu Perské říše a povoleném návratu židovských exulantů se podařilo přibližně v letech 538-515 postavit tzv. Druhý Chrám. Ten byl vážně znesvěcen a ohrožen během řecké nadvlády panovníkem Antiochem IV. Epifanem, který do něj umístil velkou sochu sebe sama. Situace vyústila roku 166 př. n. l. v povstání pod vedením Matatjáše Makabejského a posléze jeho syna Judy, jenž znovudobyl Chrám. Na konci 1. stol. př. n. l. Římany dosazený vládce Herodes Veliký ho přestavěl a rozšířil. Avšak Chrámu již nic nepomohlo, když římský Titus roku 70 n. l. dobyl zemi a drancoval, kde se dalo. Tehdy padl Chrám podruhé a naposled. Mnozí se později pokoušeli o jeho obnovu, k té ale nikdy nedošlo.

Po vyhlášení křesťanství státním náboženstvím v Římské říši Konstantinem I. v roce 331 se obrátila pozornost k Jeruzalému jako ke Svatému městu a začaly zde růst kostely, baziliky a jiné sakrální stavby. Město získali roku 613 Peršané a zanedlouho po nich roku 628 čerstvě islamizovaní Arabové vedení druhým chalífou Omarem. Z Jeruzaléma se stalo muslimské město, v letech 688-691 byl na místě bývalého židovského Chrámu vystavěn Skalní dóm, o necelých dvacet let později následovala výstavba mešity al-Aksá (její současná podoba pochází převážně z roku 1034, prošla však i mnoha dalšími úpravami). Místo bylo spojeno s postavou proroka Mohameda, jenž z něj měl vstoupit na nebesa poté, co do Jeruzaléma přijel na legendárním okřídleném koni Burákovi. Roku 1099 Jeruzalém zabrali křížáci, byli však vyhnáni roku 1187 Saladinem, aby se do něj po 42 letech opět vrátili. Po nich následovalo panství mamlúků v letech 1257-1517 a poté turecká nadvláda až do 20. století.

V průběhu dějin se všechna tři náboženství s Jeruzalémem neoddělitelně spojila, všechna s ním dokonce spojila svou eschatologii. Přičemž pro židy je nejposvátnější tzv. Západní zeď, nazývaná též Zeď nářků, skutečná západní zeď zbořeného druhého Chrámu, nejblíže Chrámové hoře. Na samotnou horu se ortodoxní židé neodváží, aby svou nohou neznesvětili posvátnou půdu. Muslimové nejvíce ctí Skalní dóm, rozkládající se na samotném jejím vršku. Křesťané zase chovají největší úctu k Chrámu Božího hrobu, kdysi bazilice Konstantina I., mnohokrát poškozené a znovu obnovené v různých historických obdobích. V jejím nitru se nachází údajné místo ukřižování Ježíše Krista a hrobu, z nějž byl vzkříšen. Chrám leží 400 metrů západně od Chrámové hory.

Posvátnost a jakoby nedotknutelnost města vede k mnoha rozličným problémům. V nedávné době se jedním z nich stala i plánovaná oprava jediné židovské přístupové cesty na Chrámovou horu. Po silných deštích se loni zřítil násep vedoucí k brance vysoko v Západní zdi, jíž jedinou mohou židé na horu procházet. Když za šestidenní války roku 1967 Izrael získal jeruzalémské Staré město, dohodl se s muslimským obyvatelstvem na tom, že okrsek Chrámové hory bude spravován muslimskou náboženskou autoritou (Waqf), ale Izraelci mají právo vstupu z bezpečnostních důvodů. Ovšem budou moci vstupovat pouze určenou malou brankou, dokonce od ní budou jako jediní držet klíče. Jako náhrada spadlého náspu prozatímně slouží dřevěná konstrukce, jež má být nahrazena pevnější - to by znamenalo odstranit zbytky původního náspu a položit pevné základy zamýšlené stavby. Proti tomu se však postavil Waqf s obavami z možného poškození mešity al-Aksá, ke kterému by během prací mohlo dojít, což Izrael popřel, protože al-Aksá stále stojí na velkých kamenných blocích, položených na místo během Herodovy přestavby Chrámu. Situace vyústila ve spor, v níž podle Izraele již nejde o samotný posvátný okrsek, ale ve skutečnosti se jedná pouze o zápornou reakci na židovskou akci, kterou Arabové vnímají jako symbolické napadení muslimské identity a vlastní státnosti. Přitom se daný prostor nachází již na židovském území.

Al-Aksá, Skalní dóm, v pozadí šedá kopule Chrámu Božího hrobu

Židovský stát také obviňuje Araby z odstraňování jakýchkoliv hmotných pozůstatků židovské přítomnosti na Chrámové hoře, které pak údajně končí odhozeny na smetišti. Naproti tomu se Izraelci snaží dokázat, že židé na daném místě byli od nepaměti, a mají zde proto i nadále zůstat. Skupina izraelských archeologů protestovala proti ničení židovské historie, když Waqf začal na území mešity al-Aksá hloubit buldozerem příkop procházející podložím, 150 metrů dlouhý a metr hluboký, určený pro vedení vodního potrubí a elektrických kabelů. Půdní materiál, obsahující úlomky vytesávaných kamenů, byl bez ladu a skladu vytěžen i přesto, že by za normálních okolností musel proběhnout podrobný archeologický průzkum a dokumentace. Podle Izraele tento přístup způsobuje nenávratné újmy na kulturním dědictví, zatímco Waqf se nechal slyšet, že jsou prováděny jen nezbytné práce nezpůsobující žádné škody. Podle prvních se dané místo nachází na někdejším vnějším nádvoří druhého Chrámu, podle druhých se jedná o pozůstatky muslimských staveb z 16. a 17. století. Každá píď jeruzalémské půdy je nasycena posvátnou historií. Teď jde o to, komu patří...

autor: Anna Sehnalová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.