Jen si tak trochu za-diskutovat

Pro budoucnost státu je to však nevyčíslitelně zásadnější věc, než to, kdo bude příštích pár měsíců zkoušet exekutivně vládnout zemi. Výchozí situace pro nějakou diskusi o Evropské ústavě v téhle zemi je zoufalá. Totiž, asi tak stejně zoufalá, jako obvyklý (hlavně ten mediálně zprostředkovaný) přístup k jakékoli diskusi.

Už se tu nejspíš zapomnělo na to, že diskuse není bohapusté hádání se a používání podpásových úderů, nýbrž že hlavní podmínkou pro alespoň nějak plodnou diskusi je vzájemný respekt, tolerance k názorům toho druhého a v neposlední řadě - ochota vůbec naslouchat. Bez naslouchání tomu druhému či třetímu se odehrává nikoli diskuse, ale víceméně demagogické nalévání názorů jednoho těm ostatním...

Když začnu odshora - přesně tohle předvádí prezident Václav Klaus, který sice neustále hovoří o potřebě diskusí na téma Evropské ústavy, leč provozuje spíše pokus o jednohlasou a poměrně rigidní demontáž toho, co se pár desítek let pár desítek nejbystřejších politiků západní Evropy snažilo dát dohromady ve snaze odvrátit od "starého" kontinentu hrozbu válek a celoplošné bídy... Prezident Klaus zastává dialekticky dynamický názor, že (zjednodušeně vyjádřeno) Evropská unie je dobrá a potřebná, leč její Evropská ústava nedobrá a nepotřebná, jednotlivé členské země v jejich samostatnosti degradující. Je to totéž, jako bych si stěžoval, že sice chci žít se svou manželkou, protože je príma, ale nechci jí a nebudu s ní, neboť se mi nelíbí její hodnotový žebříček. Co si s tím ale počít, když to chci hnát k soudu, tedy v případě státu - k referendu?

Těžko říct, ale dobrý konec z toho nějak nekouká. Argumentace prezidenta Klause ohledně Evropské ústavy je (jako ostatně často v jím vyvolaných tzv."diskusích") směsicí faktů a jeho vlastních dojmů, vydávaných za interpretace. V oblasti tak složité, členité, komplexní a vlastně dosud jednoznačně neustavené a neustálené, jakou je mezinárodní právo, je prakticky nemožné používat způsob argumentace, kterým je česká veřejnost ze strany hlavy státu oblažována.

Mám za to, že právě onen imperativní (neříkám imperátorský, ale myslím si to) způsob, jakým prezident Klaus vytrhává jednotlivé věty ústavy a řadí je do souvislostí, které vyhovují jeho kritickému (v lecčem jistě oprávněnému) je nebezpečnější, než dílčí hrozby vůči tzv. státní integritě, které by mohly být ukryty v samotném textu té ústavy. Mám též za to, že například ze strany představitelů Evropské unie není prezident Klaus kritizován za to, co si myslí, ale za způsob, jakým své výhrady prezentuje. Známým mezivrcholem jeho kritického tažení proti Evropské unii, kterou ovšem považuje za prospěšnou entitu (pravda, za podmínek výhodných hlavně pro Českou republiku) jsou jeho opakovaná prohlášení z doby, kdy byla republika do unie přijímána. Tehdy mohly národu spadnout čelisti z překvapivého zjištění, že - podle hlavy státu - za pár chvil budeme zbaveni částí naší suverenity. Znělo to trochu jako kapitulace pod nějakým diktátem, což je tísnivá situace, nikoli však našim národům neznámá... Mnoho jsme z vlastní svéprávnosti (myslím té státní) od vstupu do EU neztratili, takže tu máme nového bubáka v podobě Evropské ústavy.

Nemnoho lidí z široké veřejnosti jí však zná a odpor (zdá se že rostoucí) vůči ní se podobá upřímně míněnému odporu soudružských kolektivů svého času proti domácí Chartě 77, jejíž text tehdy znal, kromě zasvěcených a fízlů, málokdo. Nejsem odborník ani na ústavu, ani na mezinárodní právo, rád však zaznamenám fundovanou námitku proti zjednodušujícím výpadům prezidenta Klause vůči Evropské ústavě. Vřele proto doporučuji článek Jana Komárka v posledním čísle týdeníku RESPEKT, který se poněkud podrobněji zabývá prezidentskou hrou se slovíčky, hlavně s tou "suverenitou" a "nadřazeností" evropské ústavy ústavě domácí. Snad neprozradím pointu, když naznačím, že jde o spor moderního myšlení a představ o světě z konce 19. století...

Co se ale týče propagandy, tam už jsou moje znalosti větší. Proto se mi ani trochu nelíbí to, že prezident Klaus do své jakoby fundované kritiky Evropské ústavy montuje zcela osobní a emotivně velice zabarvené reakce na postoje jak evropských, tak i domácích politiků.

Ta hra s emocemi je totiž přesně to, co dokáže každý pokus o argumenty podepřenou diskusi zmařit. Možná by to prezident Klaus mohl nějak zvrátit. Kdyby totiž přistoupil na opravdu veřejnou diskusi s odborníky na téma Evropské ústavy, k níž je mimochodem (a zatím marně) již nějaký čas vybízen například skupinou, v níž je europoslanec Josef Zieleniec a další. Snad se té diskuse jednou dočkáme a doufejme, že to nebude až po vyhazovu z unie a po připojení k Ukrajině...