Jemnocit i přes krokodýlí kůži

Těla aligátorů a krokodýlů jsou poseta drobnými pigmentovými váčky. U aligátorů se vyskytují na hlavě a zejména v okolí čelistí, zatímco u krokodýlů pokrývají celé tělo. Biologové si dlouhá léta lámali hlavu nad tím, k čemu by mohly být plazům dobré. Sestavili několik hypotéz. Měli za to, že by to mohly být zdroje mazu, díky němuž si krokodýli a aligátoři udržují čistou kůži. Domnívali se ale také, že by mohly sloužit i k detekci elektrického pole, magnetického pole, slanosti vody nebo tlaků a vibrací.

Ke správně odpovědi je posunulo pozorování biologů z marylandské univerzity, kteří si v roce 2002 všimli, že aligátoři i ve ztížených podmínkách, totiž v tmavém akváriu za hlasitého hluku, dokáží zaznamenat každou jednotlivou kapku, která dopadla na hladinu. Dospěli k závěru, že jim to umožňují právě senzorické skvrny na hlavě, které zachycují sebemenší pohyb vody.

Tuto hypotézu nyní potvrdil i Duncan Leitch z Vanderbiltovy univerzity v Tennessee. Zjistil, že tyto skvrny jsou s mozkem spojeny přes Gasserův ganglion – nervový svazek, který člověku umožňuje hmatové cítění v obličeji a v ústech. Zároveň vyloučil všechny dřívější alternativní hypotézy svých kolegů. Nenašel například žádné póry, které by mohly v místech skvrn vylučovat čisticí maz.

Leitchovu studii nyní zveřejnil Journal of Experimental Biology. Vyplývá z ní, že krokodýli a aligátoři mají výjimečný hmat, který jim umožňuje vnímat pohyby vody, určit polohu kořisti a poté i identifikovat živočichy, které do svých čelistí chytí. Samice těchto plazů mohou díky takto jemným senzorům opatrně rozbít vejce svých mláďat v okamžiku, kdy jsou připravena se vylíhnout, a čerstvě vylíhlé je přenášet z místa na místo. A to v tlamách, které za jiných okolností dokáží kořist rozdrtit až silou 2000 psi (libra síly na čtverečný palec).

Zdroj