Jednání o daňové reformě

Ač už byl mnohokrát odepsán ve vlastní straně i médii, vždy se mu nakonec dosud vše podařilo. Nejen vyhrát volby, ale také ve zcela beznadějné situaci dát dohromady vládu a dohodnout se s koaličními partnery alespoň na některých reformách veřejných financí. Nyní jde, ale o zkoušku z nejtěžších, protože bude nutno vyjednávat s velmi rozdílnými partnery. Oponenti se totiž objevili i v řadách koalice, a také ve vlastní straně. Aby prosadil vládní reformu, bude tedy muset přemluvit své vlastní poslance, a také dva poslance opozice, kteří podpořili vládu.

Na tom je ovšem nejobtížnější ta skutečnost, že, pokud by se tak mělo stát, bude jim muset slibovat zcela rozdílné věci. Zatímco tvůrce ekonomického programu ODS Vlastimil Tlustý namítá proti reformně, že se odchyluje od programu ODS, tedy že v mnoha směrech je málo razantní. Pokud si budou chtít zachovat tvář odpadlí poslanci ČSSD, budou zřejmě žádat její další zmírnění. Jak to půjde dohromady, těžko říci, tím spíše, že hlavním cílem daňové reformy má být hlavně zastavení nebo alespoň zpomalení růstu státního dluhu. To ovšem z logiky věci znamená, že na něco se musí vynaložit méně prostředků nebo naopak více prostředků se musí vybrat.

Většina politiků obhajujících reformu ovšem zaujímá typický politický postoj vlády, která by sice chtěla něco ušetřit a něco také vybrat více, ale nemá dost síly či odvahy říci to naplno, že na některé věci prostě bude méně a někdo skutečně bude také méně mít. Nejčastěji se zaujímá postoj, že na reformě se sice má ušetřit, ale všichni na ni vlastně nakonec vydělají. Obojí dohromady jde jen stěží, na to upozorňují jen někteří. Není to ovšem specialita této vlády, také v minulém období za vlády ČSSD bylo jen stěží pochopit, jak je možné, když vláda zvýší některé daně a počítá, že na nich také vybere více, že zároveň její ministr financí ujišťuje občany, že daňové zatížení se celkově nijak vlastně nezvýší.

Bylo to možné přeložit spíše tak, že se sice zvýší, ale jen o pár stovek měsíčně, a to si snad nikdo nevšimne. Současná vláda zřejmě spoléhá na stejný pomalý nabíhací efekt svých opatření, a tak volí taktiku spoléhající na mlčící většinu. Jakmile se ale někdo hlasitě ozve, vyjde se mu raději vstříc a bude se čekat, kdo se ozve dál. Kdo se neozve, bude mít smůlu. Jak to nakonec může dopadnout. Dá se předpokládat, že ve druhém čtení, tedy ve výborech, se vládní návrh reformy, kterou vláda předkládá a chce předkládat dál v jednom balíku, na stole budou, jak naznačeno, návrhy zcela protichůdné. Kdo z jejich předkladatelů bude mít větší politickou váhu, nejspíš je prosadí.

Někteří analytikové ale varují, že taková tvořivost může nakonec vést k naprostému paskvilu. Už nyní ostatně někteří z nich pochybují, že reforma v té podobě, jak ji vláda předložila, může nějaké úspory vůbec přinést. Pokud bude ovšem pokračovat lidová tvořivost, může se z reformy stát její naprostá parodie, která naopak přinese ještě prohloubení státního dluhu. Před Mirkem Topolánkem, premiérem a předsedou ODS jako hlavním garantem vyjednávání, stojí téměř neřešitelný úkol, jak uspokojit zcela rozdílné zájmy ve vládním táboře čítajícím nyní sto dva poslance. Když ustoupí jednomu, nebude spokojen druhý a naopak.

Zatím na to jde poměrně chytře, když v průběhu návštěvy prezidenta Spojených států George Bushe si udělal čas na jednání s odpadlými poslanci ČSSD Melčákem a Pohankou, čímž, s jistou nadsázkou řečeno, jim dal najevo, že jsou pro něj přinejmenším stejně důležití jako americký prezident. Ti ho také neodmítli a neodmítli zcela ani reformu a vyslovili potěšení nad tím, že premiér se chce zabývat jejich návrhy. Na druhé straně poslanci z vlastní strany Tlustému, kterému se takové jednání pochopitelně nelíbilo, navrhl účast v tématických vyjednávacích komisích, které už byly zřízeny.

Mirek Topolánek nyní tedy hraje velkou a obtížnou politickou hru a kupodivu je mnoho těch, kteří nepochybují, že ji nakonec vyhraje, protože na vyhrávání beznadějných situací má zřejmě talent. Otázka ale zní, jestli hraje také o svou politickou budoucnost. Původně vládní strany slibovaly, že pokud se jim nepodaří prosadit reformy, pokusí se raději vyvolat předčasné volby. Zatím tedy není jasné, jestli by se tak mělo stát i poté, co by případně neprošel návrh reforem. Stejně tak může nastat problém, pokud by byl místopředseda vlády Jiří Čunek obžalován z převzetí úplatku, jak mu stále hrozí a premiér ho musel odvolat, jak slíbil. Podpora KDU-ČSL by pak byla nejistá. Je možné se tedy domnívat, že konec vlády by pak nastal tak jako tak. Pokud ale Topolánkovi jeho partie opět vyjde, naopak ho to nesmírně posílí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .