Odchod Spojeného království z Evropské unie provází celá řada nezamýšlených dopadů. A jak si všímá britský týdeník Observer, jedním z nich je nově oživená touha Irů po sjednocení smaragdového ostrova.
V roce 1885 ji vyjádřil nápis na žulovém pomníku irského nacionalistického politika Charlese Parnella na O’Connellově třídě v Dublinu: „Nikdo nemá právo říci této zemi: zde je tvá hranice a dále už jít nesmíš.“
Podobných hesel je po irské metropoli roztroušeno více, a většinou pocházejí z dob před rozdělením ostrova v roce 1922. Tehdy se jeho větší část na jihu odtrhla od Velké Británie. Šestadvacet jižních hrabství sice poté nikdy nepřestalo pošilhávat po spojení se šesti hrabstvími v Severním Irsku, ale pokaždé se na politické mapě objevila důležitější témata: zaměstnanost, zdravotnictví nebo emigrace.
Čtěte takéPokud unie nesleví z nároků ohledně Severního Irska, dojde k tvrdému brexitu, varuje britský ministr
Dnes ovšem stačí otevřít noviny, pustit televizi nebo skočit do hospody – a téma sjednocení tam žije opět vlastním životem, píše Observer. Jakoby ani nešlo o historickou reminiscenci, nýbrž o existenciální a dokonce svým způsobem nevyhnutelnou volbu.
„Valí se to jako lavina. Nikdo to nezastaví. Myslete a říkejte si, co chcete, ale dojde k tomu,“ tvrdí Osgur Breatnach, spisovatel a politický aktivista. Štamgasti v jedné dublinské hospodě, kteří naslouchají jeho veřejnému předčítání z nové knihy, jsou nadšení. „Líbí se mi už to slovo: sjednocená irská republika. Jedna země. Žádní Britové. Jen naše. Jak jednoduché,“ říká 60letý dělník Jamie Dean.
Jenomže tak jednoduché to podle týdeníku není. Severoirští unionisté se považují za Brity. Myšlenka jednotného ostrova je děsí. A také spousta katolíků na jihu i severu má námitky, které jsou převážně ekonomického rázu. Panují ale také obavy z toho, jak by se v budoucnosti podařilo rozetnout mimořádně složitý propletenec identity, ideologie a ekonomiky.
Britská premiérka Theresa Mayová se ocitá pod sílícím tlakem ze strany ostatních političek Konzervativní strany kvůli přísné potratové legislativě v Severním Irsku. Jejich požadavky nyní vzrostly poté, co si Irská republika v pátek v historickém referendu odhlasovala zrušení podobně striktního dodatku ústavy.
Souhra okolností nicméně téma vrátila na stůl. Ačkoli šestapadesát procent severoirského obyvatelstva hlasovalo proti odchodu z Evropské unie, tamní ekonomikou a politickým uspořádáním nyní zmítají brexitové vichry. Navíc regionální parlament ve Stormontu nezasedl více než 600 dní. Provincii deptá politické vakuum.
Nikdo pořád neví, jestli bude bezmála pětisetkilometrová hranice mezi oběma částmi ostrova „tvrdá či měkká“. Fakt, že Severní Irsko je postrkem vytlačováno z Unie, výrazně změnil nálady elektorátu. Každý šestý volič je tam pro sjednocení s „Jihem“. V kombinaci s náladami v Irské republice už by to mohlo stačit pro vypsání celonárodního referenda.
„Už to není jen bláznivý sen. Nebude to hned, určitě ne za mého života, ale do dvaceti třiceti let ano,“ myslí si bývalý bojovník Irské republikánské armády (IRA) a jeden z legendárních hladovkářů, 66letý Tommy McKearney.
Klíčovou roli hraje demografický vývoj. Když britští vyjednávači na začátku 20. let minulého století namalovali hranice Severního Irska, žilo v něm 65 procent protestantů a 35 procent katolíků. Po necelých sto letech je to 48 procent protestantů a 45 procent katolíků.
Probritští unionisté disponují největším voličským blokem hlasů, ale nikoli už prostou většinou. V posledních volbách Demokratická unionistická strana (DUP) pobrala jen o 1 168 hlasů víc než nacionalistická Sinn Féin.
Je tomu dvacet let, co v Severním Irsku ukončila Velkopáteční mírová dohoda 30 let sektářského konfliktu mezi katolíky a protestanty. Krvavá série úderů a odvet, označovaná britským eufemismem Nepokoje, si vyžádala přes 3 600 životů.
„Je to obrovská změna. Za pět až deset let zde máte katolickou většinu, a tím i většinu těch, kteří chtějí spojený ostrov,“ upozorňuje šéf Ústavu irských studií Peter Shirlow z Liverpoolské univerzity.
Někteří unionisté panikaří. Padají leckterá dosavadní tabu. Prý je načase přehodnotit svazek s Británií. „Musíme se přichystat na možný plebiscit o hranici. Nemyslím si, že by mi někdo přišel vypálit dům, ale mám ho na to pojištěný, protože se to stát může,“ nechal se slyšet bývalý první ministr severoirské vlády Peter Robinson.
Podle Velkopáteční mírové dohody z roku 1998 smí severoirský kabinet vypsat plebiscit o hranicích, pokud získá dojem, že většina by volila pro spojené Irsko. Situaci tento měsíc nepomohla ani londýnská ministryně pro Severní Irsko Karen Bradleyová, která přiznala, že resort přebírala s určitými obavami a že tamním politickým třenicím příliš nerozumí.
Irsko navíc čeká série historických výročí, která podle týdeníku Observer umocňují dojem, že opravdu končí celá jedna éra. Kromě zmíněných dvou dekád od uzavření míru na příští rok připadne padesáté výročí propuknutí takzvaných Nepokojů. Sektářské násilí mezi oběma skupinami zaplatilo životem tři a půl tisíce lidí.
Britský ministr pro mezinárodní obchod Liam Fox nedávno řekl, že pravděpodobnost odchodu Velké Británie z Evropské unie bez jakékoli dohody je zhruba 60 ku 40 procentům.
Ale aby toho nebylo málo, už v říjnu přijde sedmisté výročí porážky posledního irského krále Edwarda Bruce. Jeho hlavu přinesli anglickému králi Eduardu II. na talíři, čímž zhasly naděje na sjednocení keltského ostrova.
Změny jsou dnes v Irsku patrné na každém kroku. Do Irska jezdí členové královské rodiny, panovnice Alžběta II. podala ruku bývalému veliteli Irské republikánské armády, a naopak papeže nedávno v Dublinu vítal dav rozhněvaný pedofilními skandály. Místo katolické teokracie je z Irska vzorná země Evropské unie. Premiérem je gay, sňatky homosexuálů i potraty v referendech prošly.
Samostatnou kapitolu tvoří sportovní identita, kdy dokonce i obyvatelé severní části ostrova fandí irským týmům. Když se nedávno spojený irský tým hráček v pozemním hokeji probil do finále mistrovství světa, vyvolalo to nadšení na celém ostrově.
Strana Sinn Féin nelení. Vypracovala brožuru Aktivistův průvodce po sjednoceném Irsku. V něm žádá změnu vlajky i hymny. Šéfka partaje Mary Lou McDonaldová zase navrhuje návrat do britského Commonwealthu.
Zastánci sjednocení vysvětlují, že unionisté tentokrát nejsou pod tlakem, a na členství v Evropské unii by mohli také pořádně vydělat. A ani angličtí politici by zmizení problému jménem Severní Irsko zřejmě neželeli. Spíše by si hlasitě vydechli.
Tento scénář ale naráží na několik překážek. Jednak je zde Oranžský řád, tradiční společenství nepoučených a zavile protikatolických protestantů. Ale hlavním argumentem proti je deset miliard liber, jimiž Londýn provincii každoročně dotuje. Takovou částku Dublin nikdy na sever nepošle. Sjednocení by tam tudíž výrazně snížilo zaměstnanost i životní úroveň. A kdo zaručí, že to neprobudí aktivity někdejších polovojenských skupin?
Tradiční heslo republikánů, irsky Tiocfaidh ár lá!, tedy Přijde den!, se podle týdeníku Observer možná jednou naplní. Ale irští snílci by měli být trpělivější. Jak praví přísloví: Nešťastníku, budeš mít, co sis přál.
