Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet

Samozřejmě toto číslo je velmi ošidné. Nevypovídá totiž vůbec o důvodech nespokojenosti zbytku respondentů. A ty mohou být velmi rozmanité. Někomu může vadit, že vláda by měla být tvrdší a razantněji postupovat proti rostoucímu dluhu veřejných financí. Jiní mohou být nespokojeni kvůli tomu, že naopak vláda dělá alespoň dílčí kroky, aby růst dluhu zpomalila. Což se mimo jiné projevuje v růstu daní z přidané hodnoty, která by měla zdražit některé zboží a služby.

Občanským zaměstnancům armády může vadit, že kvůli nižšímu rozpočtu přijdou o práci. Odboráři zase dávají najevo nespokojenost kvůli tomu, že vláda svoje reformní kroky zaměřuje spíše na zaměstnance a ne na bohaté. Bohatí mohou naopak Špidlovu vládu kritizovat za to, že jim příliš komplikuje život a že po nich chce vysoké daně. Zkrátka číslo o nespokojenosti občanů s prací kabinetu není v tuto chvíli příliš důležité. Zda se nízká podpora Špidlovu kabinetu automaticky rovná neúspěchu sociální demokracie ve volbách, na to by mohly seriózně odpovědět právě volby. K nim by mohlo dojít pouze ze předpokladu, že by došlo k pádu vlády a nepodařilo se sestavit kabinet nový. To patrně nehrozí.

"Nerozumní" poslanci, kteří nesdílejí názor Miroslava Grebeníčka, mají podle všeho ve sněmovně většinu a proto vláda nepadne. Takže polemiky o tom, nakolik tato vláda škodí zemi, budou moci pokračovat. Podle očekávání se do této debaty zapojil rovněž bývalý premiér Miloš Zeman. Ten současnému premiérovi nemůže zapomenout, že mu zahradil cestu na Hrad. Proto bylo jeho čtvrteční vystoupení na ekonomické fóru v Praze na Žofíně vůči ČSSD podle očekávání hodně kritické.

Ze Zemanových úst zazněla slova o zradě sociální demokracie. Ta se měla týkat rozporů mezi činy a volebním programem. V této souvislosti by nemělo zapadnout, že Zemanovy návrhy jdou proti postojům většiny ekonomických odborníků. Ti nejsou vázáni stranickou ideologií a nejsou ovlivňováni záští vůči politickým kolegům. Vycházejí především z různých ekonomických teorií a opírají se o strohá čísla. A z nich jim vychází, že pokud se má důsledně zatočit s narůstajícím státním dluhem, musí se začít razantními škrty na straně výdajů.

Řeč je například o důchodové reformě, o zdravotnictví, o sociálním systému nebo o narůstajícím počtu státních úředníků. Ostatně na tom se shodl expertní tým ministra financí Bohuslava Sobotky, který na původním konceptu reformy pracoval. Byl tvořen ekonomickými odborníky, kteří nemají vazbu na žádnou politickou stranu. Tato slova však nechtěla slyšet většina Špidlova kabinetu a poslanců, takže se k zásadní reformě vláda neodhodlala.

V podobných šlépějích by však kráčel Miloš Zeman. Ten je například stejně hluchý k rozpočtovým úsporám. Zeman by se totiž vydal cestou zvyšování příjmů státního rozpočtu hlavně růstem daní. Alespoň to tvrdil ve čtvrtek na Žofíně. Což je podle praxí osvědčených zkušeností spíše cesta do pekla. Ostatně tímto stylem uvažoval Zemanův kabinet a jeho výsledkem byla neustále narůstající nezaměstnanost, kterou nezažily ani pravicové vlády. Problém je v tom, že způsoby, jak snižovat deficity veřejných rozpočtů, opakují ekonomové prakticky každý rok. Bez ohledu na to, zda je u moci momentálně pravicová či levicová vláda, bývají politici k jejich slovům hluší. Uvažují totiž v krátkém horizontu. A tím jsou volby, ve kterých chtějí uspět a udržet se u moci, nebo alespoň v parlamentu.

Takže bez ohledu na politickou orientaci se nikdo o razantní reformu nepokusil a pokud to vývoj české ekonomiky alespoň trochu dovolí ani nepokusí. Při současném volebním systému je navíc téměř vyloučeno, že by se dala vytvořit silná vláda. Takže i pod vlivem křehkosti se nebude kabinet pouštět na tenký led razantních reforem. Na české politické scéně tak zůstane pouze u silných řečí a u výčitek, kdo za astronomicky narůstající dluh veřejných financí skutečně může. Názorným příkladem toho byla čtvrteční rozprava v poslanecké sněmovně, která předchází hlasování o nedůvěře vládě. V ní opozice dokazovala, jak vláda strašně škodí zemi.

Na druhé straně koaliční poslanci argumentovali tím, že do složité situace dostali republiku politici z řad opozice, a to v době, kdy byly u moci. Tradičně vyčleněni zůstali komunisté. Ti podle osvědčené taktiky přilévali olej do ohně a snažili se působit, že jsou jediní spravedliví. Tedy, ti, kteří kdyby dostali příležitost vládnout, dovedli by občany tohoto státu na práh ráje. Lze pouze doufat, že k tomu ještě dlouho nedostanou šanci. V nejbližší době určitě ne. Bylo by totiž obrovským překvapením, kdyby v pátek padla vláda. Test fungování sto jedna členné koalice dopadl v úterý úspěšně. To podle stranické disciplíny zvedli ruku k přehlasování presidentského veta k zákonu o dani z přidané hodnoty všichni poslanci sociální demokracie, KDU-ČSL i Unie svobody-DEU. A je pravděpodobné, že stejně si budou počínat v pátek. Tím spíš, že hlasování bude přímým přenosem vysílat televize a poslanci budou patrně hlasovat po jménech.

Bylo by překvapením, kdyby se tři poslanci z koaličních lavic zvedli a vyslovili vládě nedůvěru. Dlouhodobě nemocný komunistický poslanec ve sněmovně nebude. Pro vyslovení nedůvěry bude potřeba sto jednoho hlasu bez ohledu na počet poslanců při hlasování. Pokud budou jednotně postupovat občanští demokraté a komunisté, dají bez nemocného poslance dohromady 98 hlasů. Ke svržení Špidlova kabinetu pak budou potřebovat další tři a ty podle všeho nemají. Takže Vladimír Špidla nemusí mít obavy, že příští týden opustí Kramářovu vilu.