Je velká škoda, že ztrácíme schopnost bezcílně bloumat

28. říjen 2014
Chůze

BBC zaujalo, že v poslední době vyšlo ve světě několik knih, poukazujících na spojitost mezi chůzí a myšlením. „Tyto knihy se nás snaží vyburcovat, abychom se nevzdávali umění jen tak si vyjít, dumat a dostávat přitom dobré nápady,“ píše BBC.

Chodit na procházky je v dnešní západní společnosti luxusem. Ve velkých městech se tomuto umění mohou oddávat jen někteří, pokud vůbec někdo. Ze všech stran se nám nabízejí auta, kola, autobusy, tramvaje a vlaky. Kdo by odolal?

„Pokud odněkud někam cíleně jdeme, je to většinou vždy naplánovaná forma relaxace. Nebo nám to doporučil lékař. Nebo chceme hubnout či zůstat fit,“ vypočítává BBC. Jenže chůze nám ve skutečnosti může dát mnohem víc – prostor k neuspěchanému, soustředěnému přemýšlení.

Vášnivým chodcem byl například jeden ze slavných anglických „jezerních básníků“, William Wordsworth. Jeho dílo je nerozlučně spjato s dlouhými procházkami v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. Nořil se do tamní krajiny i neuspořádaných myšlenek, a výsledkem byly úžasné básně.

Procházky měl rád i Charles Dickens. A ušel hodně – až 30 kilometrů, často v noci. Virginie Woolfová chodila londýnskými parky pokaždé, když potřebovala inspiraci. Ovšem všichni zmínění blednou před americkým spisovatelem, filozofem a transcendentalistou Henry Davidem Thoreauem.

„Chůzi věnoval dokonce traktát, a chodil, chodil a chodil,“ píše BBC. Ani on se však nemůže měřit s francouzským sochařem rumunského původu Constantinem Brancusim, který ze své rodné vesnice na Balkáně došel až do Paříže pěšky. Anebo s Patrickem Leechem Fermorem, který v osmnácti došel z Nizozemska do Istanbulu a napsal o tom několik knih.

Čtěte také

Na procházky chodili také George Orwell, Thomas De Quincey, Friedrich Nietzche, WG Sebald a Vladimir Nabokov. A všichni také o chůzi psali.

V poslední době byl výrazným průkopníkem chůze environmentalista a spisovatel John Francis, který zesnul před dvěma lety. Kdysi byl svědkem havárie tankeru v Sanfranciském zálivu, znechutilo ho to natolik, že 22 let neusedl do vozu, poháněného benzinovým či naftovým motorem.

Chůze

Místo toho chodil. A přemýšlel. Jistě, šlo o atypickou osobnost, uvážíme-li, že 17 let také s nikým nemluvil.

V článku BBC se dočteme, že člověk nemusí být zrovna spisovatel nebo myslitel, aby ocenil pozitiva chůze. Ovšem chůze velmi specifické – nikoli chůze do obchodu či hospody, nýbrž neuvědomělého, bezcílného bloumání krajinou.

V Británii vyvolala širokou debatu o pěším putování nedávná kniha profesora Frederika Grose s názvem Filozofie chůze. A také studie Stanfordovy univerzity, která prokázala, že i pohyb po chodeckém pásu zlepšuje kreativní myšlení.

Je pravda, že i ve vyspělém západním světě lidé pořád ještě poměrně dost chodí. Podle jedné studie se chůze podílí v Británii na plné čtvrtině všech přesunů. Jenomže pouhých 17 procent připadá na chůzi pro chůzi samou, a to ještě do této skupiny spadá venčení psů. I tento autor potvrzuje, že procházky podporují kreativní myšlení.

„Mezi tempem neuspěchané chůze a frekvencí našich myšlenek je patrná shoda. Chůze vyžaduje určitou míru pozornosti, ale pořád ještě ponechává mozku dostatek volného prostoru. A jakmile se zvýší průtok krve mozkem, dostaví se i podnětné nápady,“ říká Geoff Nicholson, autor knihy Ztracené umění chůze.

Čtěte také

„Jako spisovatel používám procházky zcela záměrně, a to k řešení obtížných problémů. Rozhodně mě více řešení napadne venku a v pohybu, než v sedě, u stolu, kde se snažím ‚myslet‘,“ říká autor. Trvá na tom i přesto, že žije v Los Angeles, což je město hodně závislé na automobilové dopravě.

Jsou však města ještě méně vhodná pro večerní procházku. Například malajsijská metropole Kuala Lumpur, kde chodníky znenadání končí, kde chybí přechody pro chodce, a kde ten, kdo se jen tak prochází, působí na lidi podezřele.

Chůze

„Na mnoha místech planety je třeba se pro chůzi vědomě rozhodnout,“ podotýká Merlin Coverley, autor knihy Umění toulat se aneb Spisovatel jako chodec.

I ve městech, která nejsou chodcům nakloněná, však tento druh pohybu nese ovoce. „Po městě se snažím pohybovat pouze po svých. A v LA je to hodně daleko prakticky kamkoli. Stačím si ale všímat, jak se město mění, co se kde staví a tak. A pokaždé narazím na nějaký neznámý a zajímavý kout,“ říká Nicholson.

Říká tomu „observační“ procházení. Zná však i jiné kategorie chůze. Ta nejdůležitější je bezmyšlenkovitá – při ní jen čeká na chvíli, kdy se dostaví inspirace.

Ne každému se chce čekat. Pro mnohé je pohyb pěšky „zabitým časem“, který neradi ztrácejí, když je přece potřeba dorazit z práce a do práce co nejdříve. „Lidé chůzi považují za jakousi prázdnotu, kterou je třeba zaplnit,“ říká Rebecca Solnitová, autorka knihy s názvem Wanderlust aneb Dějiny chůze.

Čtěte také

Mnozí z nás za chůze posílají esemesky, což ve Spojených státech už vedlo k nejednomu zranění chodce. Textování prý dokonce změnilo způsob, jakým se pohybujeme.

A kdyby šlo jenom o textovky – píše Rebecca Solnitová: „Žijeme v éře smartophonových zombií, lidí zcela ponořených do svých chytrých mobilů, kteří jen občas odhlédnou od mapy, aby je nesrazilo auto.“

Chůze

„Určitě jste si všimli těch, kteří se neumí dostat z bodu A do bodu B, aniž by se nepodívali na své malé obrazovky,“ říká Solnitová. „To dříve lidé věděli, jak vypadá krajina. Znali a vnímali svou zemi,“ dodává.

Podle Geoffa Nicholsona je třeba nenechat se při chůzi rozptylovat – žádná sluchátka, žádná hudba, žádné audioknihy. Dokonce je lepší chodit o samotě – bez doprovodu.

C.S. Lewis říkával, že rozhovor pěší putování často úplně pokazí: „Jediný přítel, s nímž byste mohli vyrazit je ten, který s vámi dokonale sdílí pocity z krajiny a zastaví se na tomtéž místě jako vy. Takových ale není mnoho,“ uvedl spisovatel.

„Způsob, jak dnes na Západě vnímáme chůzi, je patrný i v řeči,“ dodává Solnitová. „Pěší pochyb považujeme automaticky za něco nudného, omezeného, pomalého a nezáživného.“

Doporučuje chodit daleko, a ne vždy stejnou cestou. Neesemeskovat, nedívat se do map. Nepouštět si hudbu. Máme jít sami. Vyhledávat místa, na něž je radost chodit pěšky. A při chůzi přemýšlet.

Pokud to všechno dodržíte, čeká na vás odměna: „Budete sami se sebou, svobodní, anonymní, zbavení vnějších tlaků, schopní objevovat lidi i vše zajímavé ve svém bezprostředním okolí,“ uzavírá v článku BBC spisovatelka Rebecca Solnitová.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

  • Zahraniční