Je KSČM schopna polepšení?

Oni se brání, ustupují, někdy i kapitulují, jako tentokrát premiér, který rozhovor ukončil a dokonce odmítl podat redaktorce ruku.

Mně osobně se tento styl nezamlouvá. Předvádí respondenta ve stresové situaci, čímž je možná zábavný, ale nějakou novou informaci o závažných věcech mi nepřináší. V sobotním rozhovoru tlačila redaktorka na premiéra, aby se výslovně vyjádřil, zda je KSČM demokratická strana, anebo naopak zda je nedemokratická. On se tomu diplomaticky vyhnul. Potvrzením toho prvního by vyvolal nevoli čtenářů, tím druhým by si to rozházel s komunisty, které bude možná potřebovat. Skutečná povaha KSČM tím nebyla vysvětlena, dokonce ani poodhalena. - On je to problém. Nebo spíš záhada. Mysl politiků, publicistů a zainteresovaných občanů tíhne vždy k jedné ze dvou hypotéz.

Podle jedné je to strana, jejíž stanovy i program neodporují ústavě, její návrhy jsou koncepční, argumenty věcné, chování - od místních zastupitelstev až po sněmovnu - je kompetentní. Je to zkrátka standardní parlamentní strana. Navázala sice na svou neblahou předchůdkyni, ale je schopna se této zátěže postupně zbavit. Dokonce tak činí, byť, připusťme, velmi zvolna.

Druhá hypotéza tvrdí něco zcela jiného. KSČM se sice chová popsaným způsobem, ale jen proto, že jiné chování si za daných okolností nemůže dovolit. Přitom nelze vyloučit, že jí jde - právě o změnu těch okolností. Komunisté se v demokratických zemích chovali vždycky tak, že se pro sebe dovolávali zásad demokracie, aby je po dosažení monopolu moci ve jménu svých vlastních zásad popřeli. Byli vždy trpěliví a zacházeli s mocí obratněji než ti druzí. Vypracovali si na to dokonce odborně koncipovanou technologii, říkalo se jí "vědecký komunismus". "Ne Masaryk, ale Lenin," hlásala KSČ počátkem 30. let minulého století a sociálním demokratům říkala důsledně "sociálfašisté". Pár let poté otočila o 180 stupňů a budovala tzv. lidové fronty proti nacismu. Další obrat následoval po uzavření paktu Molotov-Ribbentropp. Hitlerův útok na západní mocnosti se stal součástí třídního boje, který vedl německý proletář proti baštám kapitalismu. Další obrat nastal po německém útoku na SSSR. - Toto zdánlivé potácení mělo svou logiku. Společným jmenovatelem byl prospěch samotných komunistů, jak ho v dané situaci vnímalo jejich ústředí. Proto tvrdil Gottwald po válce, že u nás kolchozy nebudou, aby zakrátko nato spustil násilnou kolektivizaci našeho zemědělství

Stoupenci prví hypotézy tvrdí, že v tom je právě podstatný rozdíl oproti minulosti. Tím ústředím byla tehdy Kominterna, tedy Moskva se svým velmocenským postavením. Dnes nic takového neexistuje. - To je pravda. Nikde však není psáno, že jedinou příznivou okolností komunistického vzestupu je velmocenská protekce zvenčí. Historie se možná někdy opakuje, ale jindy zase překvapuje. Proto opatrnosti nikdy nezbývá.

Obě hypotézy, ta optimistická i ta varovná, jsou vlastně hypotézami prognostickými. První vychází z racionálního chování KSČM v současné době, tedy z momentálního pozorování zvenčí. Druhá bere v úvahu historickou zkušenost. Někteří jí vytýkají, že je tou minulostí příliš fascinována. Jenže naši komunisté se liší od jiných (snad kromě ruských) právě tím, jak na té minulosti tvrdošíjně lpí. Zdráhají se odsoudit Lenina, Stalina, Gottwalda, dokonce i změnit název firmy. ČSSD vyznává první hypotézu, tu optimistickou, a míní komunisty oportunně využívat. Ti ovládají nauku vědeckého komunismu, zatímco ČSSD nějakou vypracovanou technologii dekomunizace nemá. Zato má v povědomí řadu komunistických vloh, jak naznačují např. její postoje k zákoníku práce nebo k reformě zdravotnictví. - Ani já nepočítám s převratem únorového typu. Co však vyloučit nelze, je toto: postupný a nenápadný vývoj růžově-rudého hybridu za bezmocného harašení nevěrohodných pravicových stran a asistence otrávené veřejnosti. Opatrnosti nikdy nezbývá.