Je Kirill reformátor?

Pravdou je, že na Kirilla jakožto šéfa oddělení pro zahraniční vztahy Moskevské patriarchie bylo v posledních létech hodně vidět: společně se svým předchůdcem Alexijem II. se významně zasloužil o nedávné sloučení domácí církve s Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí, již Moskva po dlouhá desetiletí sovětské epochy neuznávala. Kirill mluví dobře anglicky a byl to on, kdo vedl a jistě i nadále povede choulostivá jednání s katolickou církví. Svou pověst reformátora si každopádně do značné míry vysloužil už agendou, kterou měl v Moskevské patriarchii na starosti. V posledních patnácti letech je jednou z nejviditelnějších figur celé pravoslavné církve také proto, že už od roku 1994 připravuje každotýdenní televizní pořad Slovo pastýře. Na druhé straně je Kirillovi dobře známo, že je to klasický ruský nacionalista, že je příznivcem mocného a centralizovaného ruského státu a že bude garantem normálních, ba spíše velmi srdečných vztahů mezi ruským státem a pravoslavnou církví. Podle názoru ředitelky britského Kestoského ústavu pro studium náboženství ve Východní Evropě a zemích bývalého sovětského svazu Xenie Dennenové, je "Kirill z hlediska státu ideální volbou. Jeho vlastenectví se zakládá na představě souboje dvou civilizací, západní a ruské a na uznání toho, že Rusko vždy půjde svou vlastní cestou, která se od západních demokracií liší a bude lišit." Cesta k volbě nového patriarchy byla vroubena nevybíravými výpady z obou táborů. Zajímavé přitom bylo, že se neodehrávala ani tolik přímo na církevní půdě, jako spíš ve světských médiích, majících blízko k té či oné straně. Kirillovi tak znovu byla připomenuta jeho pověst "tabákového oligarchy" z 90. let, kdy se údajně podílel na zvýhodněném bezcelním nákupu tabákových výrobků a alkoholu, k němuž ovšem pravoslavná církev podobně jako třeba svaz afghánských veteránů dostala svolení od státu. Objevily se však i útoky ještě tvrdší - až po obvinění ze sodomie. Faktem je, že ani Kirill, ani Kliment se do těchto mediálních podpásových bitev nezapojovali a dokonce je ani nekomentovali. V souvislosti se všemi třemi kandidáty, tedy včetně metropolity Filareta, vybranými na archijerejském sněmu už v neděli, se samozřejmě jak doma v Rusku, ale ještě spíše za jeho hranice ozvala obvyklá podezření, že všichni tito lidé podobně jako zesnulý Alexij II. byli spolupracovníky Sdělovací prostředky uvádějí i jejich pravděpodobná krycí jména i důvody, proč se spolupracovníky bývalé sovětské státní policie stali. V Kirillově případě se kupříkladu připomínají jeho cesty do USA a Kanady z osmdesátých let, které by bez přímé asistence KGB prostě nebyly myslitelné. Inu, možné to samozřejmě je, ale spíš bychom si v této souvislosti měli uvědomit, že tak či onak museli se sovětským represivním aparátem spolupracovat všichni vyšší a vysocí hodnostáři pravoslavné církve. Však to také pro komunisty byl základní ideologický konkurent, což se ostatně rychle potvrdilo po pádu totalitního režimu, kdy do té doby potlačované náboženství opět a přirozeně znovu získalo na síle. Do budoucna se nám proto zdá mnohem zajímavější, jak se budou utvářet vztahy mezi pravoslavnou církví a putinským autoritářským státem. Prozatím převládá názor, že Moskevská patriarchie bude se státními strukturami spolupracovat všude tam, kde to pro sebe bude považovat za užitečné, ale že si zároveň bude chtít ponechat dostatečnou míru autonomie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .