Japonsko bude mít Patrioty

Co se týče podrobností, americká základna na Okinavě by měla dostat tři nebo čtyři baterie raket typu Patriot. Jedna baterie obsahuje 16 raket. Patrioty jsou známé už z první války v Iráku, přesněji řečeno: z vojenského tažení na osvobození Kuvajtu v roce 1991. Pamětníci si vzpomenou, že tehdy začal diktátor Saddám Husajn útočit na Izrael ve snaze rozbít koalici, k níž se připojil skoro celý svět.

Na Husajnově straně byl v té době už jen šéf Palestinců Jásir Arafat, a zpočátku také (jinak rozumné) Jordánsko. Irácký diktátor chtěl změnit osvobození Kuvajtu ve válku proti Izraeli, takže začal posílat do svaté země rakety sovětské výroby. Američané proto nainstalovali koelm Izraele rakety Patriot, jež potom ničily Husajnovy zbraně ještě ve vzduchu.

Nynější Patrioty jsou už třetí generací a měly by být podstatně dokonalejší. Přesto experti debatují o tom, zda by dokázaly sestřelit pokusnou severokorejskou raketu, jejíž technické parametry jsou velkou neznámou. Neví se ani, zda má obsahovat nějakou nálož nebo pouze imitaci. Výzvědné služby horečně zjišťují podrobnosti a diplomaté vysílají varovné signály.

Nejmenovaný severokorejský politik se nechal slyšet, že jeho země přece nepotřebuje testovat žádné rakety. Takže se spekuluje o tom, jaké má asi tento anonymně vystupující člověk kontakty a informace o armádě - a hlavně jaké může mít informace o tom, co se děje v hlavě naprosto nevyspytatelného diktátora Kim Čong-ila.

Jisté je, že na nové překvapení "made in Pchjongjang" bude lepší se raději připravit. Jsou i tací, kteří zpochybňují, zda mají vlastně Američané podle mezinárodních zákonů právo raketu sestřelit, a jedním dechem tvrdí, že severokorejský režim může raketu libovolně testovat. Tyto pofidérní úvahy nechme stranou a raději se věnujme podstatně vážnějšímu problému: nakolik je Severní Korea skutečně nebezpečná?

Washington má tradičně tendenci vojensky přeceňovat nepřítele. Ukázalo se to během studené války ve vztahu k Moskvě, ukázalo se to na Balkáně nebo v Afghánistánu či Iráku - co se týče svržení Saddáma Husajna (nikoliv co se týče obnovy země). Do jisté míry může tedy platit, že i severokorejská armáda je (v porovnání s mediálním obrazem) méně nebezpečná.

Velice vážnou otázkou jsou ale její zbraně, a to ve dvou případech. Za prvé, že by se dostaly do rukou teroristů. A za druhé, že by Kimovu režimu hrozil pád, a ten by se je v zoufalství rozhodl použít. Potom by terčem mohla být klidně Jižní Korea nebo Japonsko. Obavy Tokia jsou tedy zcela namístě. Musíme si navíc uvědomit hloubku izolace, ve které stalinistický režim vegetuje. Předpovědět jeho myšlenkové pochody je velice těžké.

Jeho představitelé ovšem tvrdí, že nukleární program slouží pouze k zastrašování. Žádají dvoustranné rozhovory s Američany a záruky, že Washington je nechá na pokoji. Ignorují Číňany, kteří chtějí, aby se vydali jejich cestou postupných reforem a takzvaného "hladkého přistání". Žádné vážnější změny v Severní Koreji nejsou pozorovány. Ani Kimova nedávná exkurze mezi mrakodrapy v Šanghaji, zdá se, nepomohla.

Jinými slovy, Severní Koreu ovládá režim, se kterým se nedá rozumně mluvit, diplomacie prakticky nic nezmůže - a jediné, co na něj platí, je řeč síly. V čase pádu Saddáma Husajna se prý Kim Čong-il na několik dní doslova ztratil, neboť v soukromí fascinovaně sledoval v přímém přenosu postup invazních jednotek. Na rozdíl od lybijského kolegy Muammara Kaddáfího ovšem nedospěl k rozhodnutí, že se raději polepší.

Řeč síly znamená rozmístění Patriotů. Přesně to je signál, kterému Kim nepochybně rozumí. Myslet si, že to bude znamenat změnu jeho politiky, by bylo asi příliš optimistické. Nic neudělat by bylo ale pro změnu naivní. Takže: ve vztahu k Severní Koreji nic nového.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání