Jan Vávra: Pravčická brána jako příklad privatizace zisků a socializace nákladů

Podle serveru Seznam Zprávy patří pozemky v těsné blízkosti Pravčické brány od roku 1999 společnosti ruského podnikatele Alexeje Krenka. Ta podle oficiálních stránek vybírá za průchod k Pravčické bráně vstupné 95 korun za dospělého a 30 korun za děti, studenty nebo seniory. Na případ upozornil senátor za hnutí STAN Zbyněk Linhart.

Čtěte také

Radko Kubičko: Nefunkční stát v boji proti ohni a dalším katastrofám

Ovšem podle ministerstva životního prostředí to nelze změnit, sama ministryně Anna Hubáčková nebyla na dotaz novinářů schopna odpovědět, co s tím stát hodlá udělat. Byla prý správou národního parku ujištěna, že s vlastníkem je korektní spolupráce.

Jde sice o možná nepříliš významný, ale zato názorný příklad privatizace veřejných statků, které mají být přístupné všem. Zde je nutné připomenout, že jde o širší trend známý ze všech neoliberálních společností, ve kterých začali mít na rozhodování vlád čím dál větší vliv ekonomové, manažeři velkých korporací a finanční odborníci.

Ti prosadili privatizaci veřejných statků, deregulaci trhů a snižování veřejných výdajů. Když ovšem nastal problém, zaplatili důsledky daňoví poplatníci. Říkala se tomu privatizace zisků a socializace ztrát.

Jako příklad bývá zmiňována třeba finanční krize v roce 2008, která vznikla kvůli toxickým finančním derivátům – to byl důsledek deregulace finančních trhů. Následky chamtivosti bank, investičních a realitních společností jsme pak zaplatili všichni.

Právě privatizace veřejných statků, deregulace a snižování veřejných výdajů jsou jednou z hlavních příčin krize státu, který je slabý v porovnání s mocí finančních trhů a velkých korporací.

Důsledkem je nejen stále se zvyšující rozdíl mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti, ale zejména pocit značné části populace, že ji neoliberální vlády hodily přes palubu, a proto hledá zastání u nacionalistů, populistů a extremistů.

Pohádka o soukromníkovi

Že je stát slabý, ukazuje i náš příklad. Je to kromě jiného důsledek privatizačního nadšení po pádu komunismu, ve kterém státu patřil víceméně veškerý majetek. Není divu, že jsme si vychutnávali kouzlo soukromého vlastnictví.

Čtěte také

Nic bych neměnil. Privatizaci jsme dělali v dobré víře, tvrdí „tvář české privatizace“ Češka

Devadesátá léta přinesla obrovskou míru svobody, nadšení pro liberální demokracii, ale majetek státu se převážně privatizoval způsobem, kdy se na chvíli zhaslo, jak to nejvýstižněji popsal Petr Pithart.

Naši pravicoví věrozvěsti okouzlili většinu populace pohádkou o soukromém vlastníkovi, který se stará o majetek vždy lépe než stát. K této ideologii se přidal i odpor k ochraně životního prostředí, k občanské společnosti nebo Evropské unii. Události posledních let nás ale mohly přesvědčit o neudržitelnosti těchto tezí, stejně jako o smyslu veřejného prostoru.

Doufejme, že se politici pokusí tento poněkud primitivní, ale i typický příklad naší privatizace napravit. Úřady budou muset samozřejmě postupovat striktně právní cestou. Zde je ale dobré si připomenout, že zákony nejsou – jak upozorňuje filozof Václav Bělohradský – inkarnací pravdy a dobra, i když si většina české populace něco takového myslí.

Tato představa vznikla spolu s euforií z demokracie již v devadesátých letech. Zákony jsou výsledkem souboje různých zájmů a zejména úspěšného lobbování – to kdysi potvrdil i věrozvěst našeho konzervativismu Václav Klaus, když prohlásil, že „zákony jsou posvátné, ale ne způsob, kterým vznikají“.

Autor je komentátor Českého rozhlasu