Jan Vávra: Poučení z dějin aneb Ukrajinský příklad
Solidarita s trpící Ukrajinou a pomoc Ukrajincům prchajícím před válkou, které v současné době v takové míře projevuje česká společnost, jsou jistě chvályhodné. Stejně tak stojí za uznání i odvaha jednotlivců, kteří chtějí jít bojovat na Ukrajinu proti Rusům. Naši nacionalisté, kteří dříve odmítali pomáhat i sebemenšímu množství uprchlíků, najednou nejsou slyšet a nikdo už nekřičí „stop migraci“.
Nezbývá než doufat, že tento étos vydrží i potom, co opadne první vlna emocí, až s uprchlíky nastanou první problémy nebo až se všichni budeme muset v důsledku války uskromnit.
Čtěte také
Stejně se ale nelze ubránit otázce, proč jsme podobnou solidaritu nemohli projevit už v případě uprchlíků ze Sýrie, kteří také utíkali před válkou, kterou rozpoutali Rusové, také šlo o nevinné oběti brutálního násilí a také mezi nimi byly matky s dětmi.
Možná nás trochu zahanbil statečný odpor Ukrajinců vůči ruské agresi, který chtě nechtě vyvolal nepříjemné vzpomínky na způsob, jakým jsme se s případy agrese silnějšího souseda v minulosti vypořádávali my sami. Srovnávat dvě události odehrávající se v různých dobách a na různých místech je samozřejmě dost ošemetné. Ale ruský vpád na Ukrajinu nás – jak trefně poznamenali někteří komentátoři – vrátil zpět do dějin, o kterých jsme se mohli domnívat, že jsme jim už unikli – to nám aspoň ve svém slavném eseji Konec dějin tvrdil Francis Fukuyama.
Přehodnocení našich národních mýtů
To srovnání, kterému se lze těžko ubránit, se samozřejmě týká především roku 1938. Podobných okolností je zde až příliš: agrese velké země proti menšímu sousedovi, šílený a nevyzpytatelný vůdce, kterého se všichni bojí, obrovská početní vojenská přesila, údajně oprávněné požadavky agresora na svá „historická území“, ochrana údajně utlačované národnostní menšiny, zdánlivě beznadějná situace pro obránce a nakonec i „zrada“ Západu, který nechal statečný národ osamocený.
Čtěte také
Tím ovšem podobnosti končí. Srovnání našeho tehdejší postoje a současného chování Ukrajinců pro nás příliš pozitivně nevychází. Zkusme si představit, co bychom dělali my – s našimi historickými zkušenostmi a stereotypy – v kůži Ukrajinců? Vydali bychom se agresorovi s odůvodněním, že hrát si na hrdiny tváří v tvář obrovské vojenské přesile nemá smysl? Naříkali bychom, že nás Západ zradil? Utěšovali bychom se tím, že pravda je na naší straně a historie to ocení? Říkali bychom, že musíme být rozumní, protože kapitulace je jediný způsob, jak jako národ přežijeme?
Podobně neveselé zrcadlo nám Ukrajinci nastavují, i pokud jde o politické vůdce. Jak by to asi dopadlo, kdyby ukrajinským prezidentem nebyl Volodymyr Zelenskyj, ale někdo jako Edvard Beneš nebo Alexander Dubček?
Ukrajinci nám prostě ukazují, že i proti vojenské přesile a ve zdánlivě beznadějné situaci je třeba bojovat a zachovat si hrdost. Možná bychom měli využít této příležitosti a zbavit se mytologizace našich slavných porážek, ve kterých si tak libujeme. Nejde totiž jen o obraz naší historie. Přehodnocení našich národních mýtů je první krok na cestě k znovunalezení odhodlání bránit vlastní zemi, její suverenitu a svobodu. Doba míru, která vypadala, že bude trvat navždy, bohužel skončila a my musíme být připraveni i na ty nejhorší varianty.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
