Jan Vávra: Potřebujeme aktivního prezidenta?
Prezident Pavel se v poslední době několikrát velice aktivně zapojil do domácího politického provozu. Nejdříve o měsíc zdržel platnost novely zákona o důchodovém pojištění, pak vyčetl vládě, že její konsolidační balíček měl být tvrdší a že dělá rozhodnutí na poslední chvíli, teď odmítá poslat vyslance do Ruska. Na druhou stranu se ale třeba zastal ministra Rakušana, kterého chce Andrej Babiš odvolat kvůli používání šifrovaného telefonu.
Od různých komentátorů za své kroky sklidil spíše kritiku. Prý se chce zalíbit všem. Také by se prý měl držet věcí, kterým rozumí - jako je třeba Ukrajina nebo mezinárodní vztahy - a neplést se do ekonomických záležitostí. Má tedy prezident republiky aktivně zasahovat vládě do konkrétní domácí agendy, nebo je to výlučně její pravomoc a odpovědnost?
Petr Pavel chce být evidentně aktivním prezidentem. Snaží se v rámci svých možností navázat na tradici prezidentství, jaká se u nás zažila za Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla a kterou svým pragmatickým přístupem přerušili Václav Klaus a Miloš Zeman.
Čtěte také
Tedy roli nadstranického státníka, který je jakousi republikánskou variantou moudrého panovníka. Petr Pavel ovšem zatím hraje tuto roli dost nejistě a nesměle. Kritici mu především – a do značné míry zcela oprávněně – vyčítají, že jeho kroky na domácí scéně jsou značně nesrozumitelné a navzájem nekonzistentní.
Rivalita a absence opozice
Prezident Pavel samozřejmě není filosof ani ekonom, ale má kolem sebe různé týmy poradců, kteří by mu měli připravit odborné podklady a uvést ho do problematiky. Podle zpráv z médií ovšem poradci spíše soupeří o míru svého vlivu na prezidenta a jejich rivalita se promítá do jeho místy zmatečného vystupování. Bylo by tedy na místě udělat v kanceláři prezidenta trochu pořádek.
Jedním z problémů této vlády je ale to, že jí v Poslanecké sněmovně schází demokratická opozice. V opozičních lavicích sedí jen populisté nebo extremisté. Přitom nějakou korekci vedenou z demokratických pozic potřebuje každá vláda, protože bez pořádné a fundované opozice usne na vavřínech, nebo se zacyklí do vlastních stereotypů.
Čtěte také
Jak píše filosof Václav Bělohradský: „Nejvyšší hodnotou demokracie není vláda pravidel, ale nedestruktivní konfliktnost mezi různými verzemi světa, které si konkurují v boji o hegemonii ve společnosti, aniž by se přitom vzájemně umlčovaly.“
Díky tomuto formalizovanému vnitřnímu konfliktu je demokracie schopna reagovat na politické, ekonomické a společenské změny rychleji a efektivněji než autokracie nebo totalitní režimy. Proto je demokracie nakonec vždycky úspěšnější než všichni diktátoři. Současná situace v naší sněmovně je tedy z hlediska fungování demokratických mechanismů dost nepřirozená a neproduktivní.
Je sice hezké, že premiér Fiala se snaží udržet vládu jednotnou, ale musíme mít na paměti, že každá jednota vede ve svém důsledku ke strnulosti. Vnitřní konflikty, které se ve snaze o jednotu snažíme zadupat do země, nakonec vždycky někudy vyrazí na povrch. To nakonec vidíme například i na situaci v Pirátské straně.
Pokud by tedy vláda získala v prezidentovi férového a fundovaného demokratického oponenta, který by byl schopen korigovat její kroky, bylo by to této vládě i vývoji v naší zemi jen ku prospěchu. Na tom by tedy měl prezident se svými poradci usilovně zapracovat.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
