Jan Šícha: Pionýrský šátek a rákoska

Zhruba takto minulý týden začala paní Urban, ředitelka školního muzea v Lipsku, simulaci vyučovací hodiny z doby NDR. Čeští studenti si uvázali modré šátky, zasedli do lavic. Jeden jako nebyl v pionýru. „Učitelka“ hned v prvních minutách rozdělila kolektiv, když jednoho pochválila za přinesený sběr, jiného poslala za dveře obrátit si naruby tričko ze západu se slovy „nebudeme tady přeci pořádat módní přehlídku třídním nepřátelům“. V jedné z lavic našla západoněmecký časopis a ztropila scénu, při které nikdo ani nedutal. Jeden ze studentů byl osloven jako syn oficíra lidové armády, měl vyprávět, jak byl kasárnách, kam se všichni podívají příští středu. Opakovaly se pionýrské zákony, kde číslo jedna je vlast, a pak teprve rodiče.

Když skončila NDR, šlo se o patro níž, do císařské školy – kolem roku 1900. Císař visel vpředu, saský král vpravo. Zezadu skelně zírá vycpaná liška. Ubylo barev ve výzdobě. Zdravilo se také vstoje, přibyla rákoska, místo pionýrských zákonů se probíralo desatero, všechno na povel, rozfázované pohyby - všichni stejně – jeden dva a tři, při ranách rákoskou (předstíraných) zbytek třídy nahlas počítal rány - jedna dvě a tři.

V Lipsku měli štěstí, že kolem roku 1900 tam učil pedant, který si do detailu poznamenal chod hodiny, průpovídky při protahovacích cvičeních, a vůbec vše, co je třeba s žactvem probrat a dodržet. Při simulaci císařské doby přestal jsem se divit, že tehdejší žáci začasté uměli latinu a řečtinu jako když bičem mrská. Bič čili rákoska dost prospívá soustředění a neumět znamená počítat rány. Učitelce se říkalo slečno a příjmením, protože se nesměla vdát.

Píšu o škole, protože se dnes rozdává vysvědčení. Zájezd studentů do Lipska organizovala Škola demokratického vzdělávání (www.skolademokracie.cz), která vytváří pracovní listy pro školy. Třeba o hymnách nebo o tom, že i mapa se dá využívat k politické agitaci. „Učitelka“ v Lipsku nakonec podala ruku těm žákům, kterým vynadala a pochválila tričko, které si kluk musel obléci naruby.

Jen málo studentů odporovalo dominantní „učitelce“. Jeden se zeptal, co je tak nevhodného na západním časopisu. „Proč budeme ztrácet čas tou snůškou lží. Nemyslíte, pionýři, že bychom se měli spíše zabývat tou spoustou časopisů, které vycházejí v naší vlasti?“ Nepionýra se zastal jeden, když nesměle namítl, že je přeci na něm, aby se rozhodl, zda vstoupí či nikoli. Odpověď: „Výborně se učí a bez toho, že bude pionýrem nebude moci nikdy dobře pracovat.“ Proč nebude moci dobře pracovat už se nikdo nezeptal, protože hodnou a přesvědčenou učitelku takové řeči viditelně bolely. V císařském drilu se o námitky nikdo ani nepokusil. Hodina byla natolik rozčleněna do povelů, že v ní nebylo žádné místo pro osobní projevy. Na uvolnění se při harmoniu zpívala píseň o císaři, který je v Berlíně - a kdyby to nebylo tak daleko, ještě dnes bych se za ním vydal.

V den, kdy se rozdává vysvědčení budou zas k vidění děti, které své učitelky zavalí pugéty jako o státním pohřbu. Budu se na ně letos dívat s otázkou, zda a kolikrát v uplynulém školním roce v jejich školách došlo k situaci, kdy bylo třeba, klidně cvičně, použít občanskou odvahu. Formulovat idealistický postoj a stát si na něm. Při simulacích v lipském muzeu děti dokázaly rozeznat záblesky svobody, měly z nich radost, a zmiňovaly je v konečném hodnocení.

Můj letošní rodičovský dotaz, až vyřešíme to, co se sešlo na vysvědčení, asi bude: „Tak jak jste se v uplynulém školním roce naučili aplikovat svobodu?“ Chvíli ho nechám viset ve vzduchu, a pak se budeme bavit o tom, kam pojedeme plavat.

Autor je diplomat a publicista