Jan Macháček: Proces s Trumpem, podněcování a svoboda slova

Proces sesazení neboli impeachmentu prezidenta proběhne v případě Trumpa po nezdařeném loňském pokusu už podruhé. Tentokrát se týká násilného vniknutí chuligánů do Kapitolu během procesu certifikace voleb a byl zahájen ve Sněmovně reprezentantů už před několika dny. Senátní tribunál ale začne probíhat až poté, co Trump již nebude prezidentem.

Čtěte také

Zuzana Válková: Kdo se těší na konec Trumpa, koleduje si o zklamání

S tím je spojena celá řada logických a právních otazníků. Logická námitka se týká toho, jak může být sesazen někdo, kdo už na svém místě nesedí.

Demokraté chtějí docílit dvou věcí. Chtějí, aby byl senátní proces bombastickým divadlem a de facto soudem s celou Trumpovou érou. A pak chtějí zařídit, aby proces rozhodl, že osoba jménem Trump je nezpůsobilá pro výkon veřejné funkce, a znemožnit mu případnou kandidaturu v roce 2024. To je také novinka a nevíme, jestli to vůbec jde.

Trumpovi obhájci budou stavět na tom, že celá tato myšlenka je v rozporu s ústavou. Senátní proces impeachmentu prezidenta například nepodléhá přezkumu nejvyšším soudem. Tady ale půjde o soud s civilní osobou, která sice prezidentem byla, ale už není. Takže přezkum bude na místě.

Trump vysílal smíšené signály

Nejvyšší soud sice nepřezkoumává rozhodnutí, ale předseda nejvyššího soudu senátnímu procesu impeachmentu předsedá. Americký viceprezident, který za normálních okolností řídí senát, by byl v konfliktu zájmů, protože nastupuje po případně sesazeném prezidentovi.

Čtěte také

Matěj Schneider: Trumpův osud leží v rukou Mitche McConnella. Vybere si hlas voličů, či donorů?

O lecčem svědčí to, že tentokrát předseda nejvyššího soudu procesu sesazování civilní osoby asi předsedat nebude a ani nemůže.

Co se týče soudu s Trumpem, tak stejně kontroverzní je otázka, z čeho má být vlastně obviněn. Jisté je, že z podněcování.

Ponechme nyní stranou, jestli z podněcování k převratu a puči, k povstání a nepokojům, nebo z podněcování k násilí a vniknutí do budovy Kapitolu.

Podněcování k trestnému činu je aktem hraničním. V prvním dodatku americké ústavy se praví, že Kongres nikdy nepřijme zákon, který omezuje svobodu projevu. A svoboda projevu se týká i prezidenta.

Čtěte také

Jan Bednář: Následky řádění v Kapitolu brzy přijdou

Americký právní systém disponuje celou řadou precedentů a hraničních případů. V roce 1918 šířili studenti v New Yorku letáky proti odvodům do války. K násilí sice nevyzývali, ale leckdo si myslel, že by to mohlo podnítit povstání či útoky na odvodové komise a řada z podněcovatelů šla za letáky do vězení. Nejvyšší soud se jich nezastal.

V 60. letech přišli studenti do školy s černými páskami na protest proti odvodům a válce ve Vietnamu. Nic neříkali, mlčeli. Ze školy byli vyhozeni za podněcování k nepokojům, ale nejvyšší soud se jich zastal. Poslední významný rozsudek nejvyššího soudu je případ Brandenburg z roku 1969, který jasně říká, že se podněcování musí dít v daném okamžiku, explicitně a musí být integrální součástí skutku čili přímou roznětkou.

Logo|foto:Český rozhlas

Zkoumat se tedy bude v Senátu, nebo možná časem i u normálního trestního soudu, jaká byla souslednost Trumpova projevu ke svým podporovatelům a násilným jednáním části z nich, jak byl jeho projev před pochodem ke Kapitolu plamenný.

Už teď je jasné, že Trump vysílal smíšené signály. Říkal lidem, že mají jít „mírumilovně“, ale také říkal, že mají být „silní“, bojovat, „vzít si svou zemi zpět“ a podobně. To se dá vzít doslova, nebo jen jako výzva k vytrvalé politické práci. Může to být po důkladném rozboru posouzeno tak, či onak. Na výsledek bych si tedy v současné Americe nesázel.  

Autor je komentátor Lidových novin a ředitel Institutu pro politiku a společnost (spjatého s hnutím ANO)