Jan Macháček: Proč neslavit verdikt z Karlsruhe

A ECB je zase hlavním a vlastně jediným významným institucionálním pilířem eurozóny. Bundesbanka musí německým ústavním soudcům prokázat, že nákup dluhopisů spuštěný v roce 2015 zachovává princip proporcionality, že má jasný cíl a jasné konečné datum. To ale moc dobře nepůjde, takže je obtížné si představit, že by Bundesbanka na tom mohla participovat.

Čtěte také

Robert Schuster: Německý soud pootevřel Pandořinu skříňku aneb Co váží víc, Unie, nebo národní státy?

Rozhodnutí německého ústavního soudu je nesmírně závažné. ECB by asi mohla participovat na dluhopisovém programu bez Bundesbanky jako akcionáře, výsledné tenze by ale mohly skončit až rozpadem eurozóny. Anebo bude muset program ukončit – to by ale mohlo skončit odchodem Itálie a dalších jižních zemí z eurozóny.

Zakladatelé EU i její měnové unie počítali s tím, že při každé další krizi dojde k nějakému většímu integračnímu skoku (společné dluhopisy, společné daně, pojištění vkladů). Proto deklarovali „stále bližší unii“ při založení EU. Krize přišly a odešly, ale žádný integrační skok se nekonal.

Někdo by řekl, chybný odhad reality, někdo by autorům deklarací vytkl nedostatečnou definici toho, co je „stále bližší unie“, a někdo by vytkl národním státům, že ambici „stále bližší unie“ nemají zájem naplňovat, že ji ignorují.

Trhací kalendář

Čtěte také

Karel Barták: V EU se schyluje k bitvě o peníze

Z toho vyplývá, že centrální banka je oproti jiným měnovým zónám, které mají i jiné pilíře, důležitější a musí prostor společné měny chránit v krizích více než jiné centrální banky a musí také sama chránit měnovou unii před rozpadem.

Dobře to můžeme vidět i ve světle právě diskutovaného oživovacího balíčku EU, který navrhují Německo a Francie. Společný evropský rozpočet se má garančně navýšit na 2 % unijního HDP, z toho se má ale vracet 80 % národním státům. Americké záchranné krizové balíčky jsou násobně masivnější, a to kromě stabilní existence makroekonomicky relevantního federálního rozpočtu.

Realita je ale opačná. I když mají třeba USA všechny další potřebné pilíře měnové unie (federální daně, pojištění vkladů i dluhopisy), i tak má tamější centrální banka daleko svobodnější prostor v tom, jak být akceschopná, kreativní a vědecky poučená v době krize a jak bránit americký národní a ekonomický zájem.

Čtěte také

Ivan Štern: Spor o evropské dluhopisy – nahrávka na smeč populistům

ECB ale nyní má (a hlavně bude mít) svázány ruce i v tom, jak plnit i vlastní inflační cíle, dané evropským právem.

Druhý rozměr verdiktu se týká nezávislosti centrální banky. ECB je nezávislá podle evropského práva. Závislost na jednom soudu jedné členské země je popřením její nezávislosti. Je hezké, že se německým soudcům nelíbí třeba negativní úroky a znehodnocování úspor, v evropském právu, které založilo ECB, toto ale zmíněno není.

Třetí věc je ještě horší. Evropský soudní dvůr politiku ECB posvětil, ale německý ústavní soud nyní konstatoval, že jeho názor je Evropskému soudnímu dvoru nadřazen – to je ale v rámci EU naprosto revoluční novum. Takže nejenže si jednotlivé členské země eurozóny budou vybírat à la carte, na jaké části společné měnové politiky budou participovat, ale vlastně je možné říct, že si i jednotlivé země mohou vybírat, na  jakých principech a hodnotách EU budou participovat.

Logo|foto:Český rozhlas

Nepříliš pochopitelné jsou oslavy českých euroskeptiků na sociálních sítích. Eurozóna dostala úder zrovna v době brexitu a koronavirové deprese. Pokud by se začala dezintegrovat, nečeká Evropu do budoucna svoboda, ale postupně geopolitický osud a význam shluku státečků Střední Ameriky. A pokud by se začala ještě k tomu klížit Unie, rozeberou si ji Čína a Rusko jako trhací kalendář.  

Autor je komentátor Lidových novin a ředitel Institutu pro politiku a společnost (spjatého s hnutím ANO)