Jan Macháček: Příliš vysoké ceny energií v EU

Přitom energetická politika je pro Evropskou unii stejně důležitá jako otázky kolem eurozóny či další integrace tzv. euroskupiny. A energetická politika EU je podobně zmatená jako sekvence improvizací a kroků, které látaly díry v eurozóně. A zatímco eurozóna má alespoň jeden funkční pilíř a jednoho (i když ne politického, ale velmi technického či technokratického lídra) – tedy ECB, energetická politika žádnou takovou opěrnou instituci (a už vůbec ne lídra) nemá. Zatímco eurozóna směřuje alespoň k základům bankovní unie – energetická politika směřuje spíše k systému výběru a la carte - zůstanou nějaké cíle v emisích CO2, ale prostředky k jejich dosažení se rozvolní.

Jsou tu další paralely. Eurozóna se potýká s desintegrací finančního trhu, ale podobně se rozpadá společný evropský energetický trh a též de facto zahynul na úbytě evropský trh s emisními povolenkami. Podobně jako v případě eurozóny nechce být Německo oficiálním lídrem (tedy nechce například ostatní oficiálně nutit, aby rušili jaderné elektrárny či se spoléhali pouze na obnovitelné zdroje) ve skutečnosti bude Německo i v energetice pro své okolí lídrem, ale lídrem tichým, nepřiznaným, bude lídrem silou svého ekonomického a politického vlivu. Podobně jako v případě eurozóny budou všichni pod německým tlakem škrtat a vnitřně devalvovat, lze si těžko představit, že Němci někomu umožní stavět jadernou elektrárnu za humny nebo že někomu dovolí hodit za hlavu podporu obnovitelných zdrojů. Zvláště jsme-li vlastně svého druhu součástí německého energetického trhu.

V čem spočívá zásadní změna budoucí evropské energetické mapy? Zatímco dosud EU předepisovala cíle v podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě do roku 2020, nyní se bude soustředit na emise CO2 do konce roku 2030 a kdo dosáhne cílů skrze OZE a kdo třeba skrze jádro, to bude víceméně každého věc. Zároveň ale EU nepřipustí cenové garance soukromým komerčním subjektům pro výstavbu jaderných elektráren jako nepovolenou podporu.

Vyhlídky Evropské Unie, která je stále silně industrializována, v oblasti cen energií nejsou příliš povzbudivé. Sám materiál Evropské komise praví, že „rozdíl v cenách energií mezi Evropou a obchodními partnery se zvětšuje. Ceny energií jsou dvakrát vyšší než v USA a o 20 procent vyšší než v Číně.“

Ceny plynu jsou v EU dokonce třikrát až čtyřikrát vyšší než v USA a v Rusku. V materiálu Evropské komise se praví, že zatímco Evropa „nikdy nebyla levnou energetickou lokací, situace se v posledních letech dramaticky zhoršuje.“

O návrhu EK se v EU vzrušeně diskutuje. Tak například Lakhsmi Mittal, ředitel ocelářské skupiny ArcelorMittal řekl, že nový energetický a klimatický balíček se „musí pokusit zmenšit rozdíl v nákladech, který ohrožuje evropský energeticky intenzivní průmysl“ a dodává: „kdybychom platili americké ceny energií, mohly by být náklady - jenom našeho koncernu - o miliardu euro ročně nižší.“

Šéf italského koncernu Eni Paolo Scaroni zase tvrdí, že nízké americké ceny „vytvářejí masivní kompetitivní výhodu pro USA, které přitahuje investory rapidním tempem.“

Ano – jsou to výroky lidí, kteří mají na nižších cenách zájem, ale naznačují, o kolik se teď začne v rámci schvalování politiky EK hrát a jak je to důležité.

A všimněme si jen tak mimochodem, že v této zcela klíčové době Česká republika stále nemá legitimní a politickou vládu a nemá ani prodiskutovaný natož definovaný strategický zájem, z čehož jaksi logicky vyplývá, že za něj ani nikdo moc nelobuje.