Jan Macháček: Nejen Evropa, ale i USA řeší, jak a jestli zachraňovat státy

Je tu řada podobností s Evropou, ale i řada rozdílů. Něco může být inspirativní a leccos je zajímavé jen jako intelektuální cvičení. Řada amerických států tvrdí, že pokud federální vláda nepřispěchá na pomoc, budou muset v jednotlivých státech propouštět další miliony lidí a to jen zbytečně prodlouží recesi.

Čtěte také

Petr Holub: EU pomůže proti koronaviru, ale zadarmo to není

Můžeme si to představit tak, že jednotlivé státy budou muset propouštět policisty, dozorce, učitele, pracovníky sociálních služeb apod. Řada především republikánských senátorů a kongresmanů se domnívá, že pomoc státům lze oželet, protože americká ekonomika už se začíná zvedat ode dna. Nezaměstnanost, i když je stále enormní, začíná prudce padat. A americký federální dluh už dosáhl dokonce vyšší úrovně než za 2. světové války.

Zajímavé je, že naprostá většina států americké unie má nějaké zákonné pravidlo o povinnosti předkládat vyrovnaný rozpočet a často jde dokonce o ústavní pravidla jednotlivých států. Když se sníží příjmy, musí se prostě škrtat.

Dodejme, že v Evropě má toto ústavní pravidlo jen Německo. Když to jinak nejde, dojde v USA klidně k bankrotům celých států, měst a teritorií. Na rozdíl od Evropy je to běžnější a bere se to civilněji, nedávno takto zbankrotovalo třeba Portoriko.

Záchranný plán nikomu trn z paty nevytrhne

Argumentem pro záchranu států je samozřejmě mimořádnost situace. Pandemie přišla zvenčí a je to vlastně přírodní katastrofa. A hospodářský propad lze srovnat se situací po roce 1929. To je sice pravda, ale jako obvykle můžeme slyšet názor, že pravidla se mají dodržovat hlavně v těžkých dobách, právě když jsou testována krizí. K čemu jsou jinak dobrá?

Čtěte také

Jiří Pehe: Pandemie má na prezidentské klání v USA nečekané dopady

V USA se ale řeší i politika. Většina guvernérů jsou dnes demokraté a zrovna jim administrativa Donalda Trumpa moc pomáhat nechce. Současného prezidenta ale logicky musí zajímat především to, jak si stojí americká ekonomika jako celek.

To je první rozdíl s Evropou. V Evropě není nějaký hlavní politik, pro kterého je důležité, jak si stojí evropská ekonomika jako celek. Druhý rozdíl je, že Amerika má velké přerozdělování daní z úrovně federace. Platí se federální pojištění z nezaměstnanosti, které bylo do konce července mimořádně a významně navýšeno, federální pojištění bankovních vkladů je od 30. let samozřejmostí. Nic z toho Evropa nemá.

I Evropa řeší, co je mimořádná situace. Rok 2008 byl mimořádný, krize byla importována z Ameriky. Letošek je logicky opět mimořádný. To ale může být každých deset let něco mimořádného, možná i častěji. Potíž je v tom, že navrhovaný záchranný plán pro Evropu se zatím spíše vymyká selskému rozumu, jak celkově, tak z pohledu jednotlivých států. Někdo chce dotace, někdo chce poskytovat jen úvěry. Proč ale nutit úvěry někomu, kdo je nechce? Solidarita kvůli zdravotní situaci je OK, proč ale podporovat evropské průmyslové šampiony nebo dotovat elektrokola?

Logo|foto:Český rozhlas

Zohlednit nárůst nezaměstnanosti během karantény je OK, proč ale vycházet z nezaměstnanosti celkové? Proč se mají zvýšit dotace pro Polsko, které pandemií příliš neutrpělo ani politicky, ani ekonomicky? Když Evropa nechce federální stát, možná by mohla nechat státy normálně bankrotovat a stavět se k tomu všemu civilně. Záchranný plán nikomu trn z paty nevytrhne. Na evropské poměry je sice mimořádně velký, ale stále je na hraně makroekonomické relevance.  

Autor je komentátor Lidových novin a ředitel Institutu pro politiku a společnost (spjatého s hnutím ANO)