Jan Januš: Že bude Vojtěchova opatření kontrolovat vláda, nestačí. Zůstaňme v současných mezích ústavy

Vládní návrh zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 v roce 2020, který je právě v legislativním procesu, totiž významně rozšiřuje jeho pravomoci.

Čtěte také

Nejde o zvyšování, ale pouze zpřesňování pravomoci, brání ministr zdravotnictví návrh novely zákona

Pokud by došlo ke schválení tohoto zákona, ministr zdravotnictví by podle něj mohl například omezovat veřejnou dopravu, výrobu i provozy, zavírat kadeřnictví, sauny i bazény, zakazovat veřejné akce nebo omezovat výuku ve školách a stanovovat její podmínky. A také dělat mnohé další.

Jeden člověk by tak měl v rukou životy nás všech. Rozhodoval by o našem dalším chování, zaměstnání i podnikání, stejně jako o tom, jak budeme moct trávit volný čas. To celé vypadá dost nebezpečně – a nebezpečné to skutečně je.

Vymezení podmínek, kdy by mohl takováto opatření ministr zdravotnictví vydat, je navíc v návrhu zákona stanoveno dosti fádně. V případě jeho schválení by tomu tak bylo „za účelem likvidace epidemie COVID-19, nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku“. To je ale velmi málo.

České ústavní postupy a mechanismy fungují

Stejně tak se nemůžeme spokojit s údajnou kontrolou, kterou návrh zákona obsahuje. Ministr totiž může jednat zcela sám jen „v případě nebezpečí z prodlení“. Takovéto jeho rozhodnutí pak musí do 48 hodin schválit vláda, jinak přestane platit. Obecně to má být ale naopak, vláda opatření nejprve schvaluje, poté jej ministr vydává.

Čtěte také

Rozhodování vlády? Jeden velký chaos, který někdy připomínal satiru, říká exministr zdravotnictví Němeček

Ponechme stranou, že jde opět o dosti povrchní vymezení, pod které se může skrýt mnoho věcí. Problém je někde jinde. Ministra zdravotnictví nemá v takto zásadních otázkách kontrolovat vláda, tedy moc výkonná, ale širší a jinak vzniklé těleso – Poslanecká sněmovna, moc zákonodárná. Právě ta totiž umožňuje vládě další trvání nouzového stavu, které by mělo být s takto zásadními zásahy, z logiky věci, případně spojeno.

Pokud ale tento základní mechanismus opustíme, zahráváme si už se základním vyvážením jednotlivých mocí ve státě, a tím rovněž i s ústavním pořádkem a základními pravidly, na kterých je Česká republika vystavěna. Jde o tak zásadní otázku spojenou s dalším směřováním České republiky, že ji nemůžeme odbýt jen poukázáním na aktuální většinu v Poslanecké sněmovně, která by snad měla mít právo o tomto rozhodnout.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch uklidňoval diváky České televize, že zákon bude platit jen do konce roku a že byl konzultován s ústavními právníky. Hodí se k tomu ale také dodat, že platnost jakéhokoliv zákona může být prodloužena, a pokud nebude epidemiologická hrozba do budoucna zcela vyřešena – a to se nyní zdá, že nebude –, takovýto zákon se může stát dlouhodobou součástí českého právního řádu.

Čtěte také

Lukáš Jelínek: Hrozí ministru Vojtěchovi osud obětního beránka?

A názory ústavních právníků? Jistě bychom našli jiné experty, kteří by řekli pravý opak. A je možné, že stejně bude celou věc vidět i Ústavní soud, u kterého by daný zákon, v případě schválení, zcela jistě skončil.

Ještě si to ale můžeme všechno ušetřit. Není potřeba hledat nestandardní řešení. Jak se ukázalo v těch nejkrizovějších týdnech pandemie, na přelomu března a dubna, české ústavní postupy a mechanismy fungují. Díky nim se nikdo nemůže chovat až příliš nedemokraticky. Připravujme se tak na případný další nápor nemoci v jejich duchu, a ne naopak, tedy proti němu.

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz